Nepovažuji se za nějak zvlášť velkého fandu muzikálů. Vyrůstal jsem sice na Pomádě a později propadl Moulin Rouge!, bokem toho mám ale vlastně tolik zásadních restů, že se s čistým svědomím nemůžu označit za nadšence, natož experta. Nejzásadnější pro mě v tomhle ohledu byl jednoznačně pár let starý Hamilton, který mě přesvědčil, že se v tomhle žánru dají vyprávět i jiné než milostné příběhy, a že to lze dělat i jinak než zpíváním v dešti. Hamilton mě však především seznámil s jeho tvůrcem Lin-Manuelem Mirandou, kterého jsem do té doby znal jen jako rapujícího blázna z Dr. House. Záhy na to jsem na YouTube objevil představení pro Obamu, a už jsem se vezl.

Od té doby Mirandu chválím, kudy chodím, což mimo jiné vedlo i k tomu, že jsem si tu loni vydupal recenzi na divadelní záznam jeho výše zmíněné pecky o slavných Otcích zakladatelích. Miranda posléze složil hudbu k pár animákům od Disneyho a zahrál si taky v Mary Poppins, jeho největší průnik měl ovšem přijít letos díky adaptaci muzikálu Život v Heights od režiséra Šíleně bohatých Asiatů a hlavně díky režijnímu debutu tick, tick…BOOM!. A zatímco to první mě vzhledem k očekáváním zanechalo poněkud chladným, s tím druhým už jsem podstatně spokojenější. Roztančená letní limonáda se totiž s ponurou atmosférou filmu o člověku, který je v životě zaseknutý, v mých očích jaksi nemůže měřit.

Snímek vypráví o životě dramatika Jonathana Larsona, autora revolučního broadwayského hitu Rent, z dob, kdy měl ke slávě ještě daleko. Toho ve snímku zasazeném do devadesátých let ztvárnil herec Andrew Garfield, jenž už předtím párkrát v životě dokázal, že umí hrát. V Mirandově novince tohle tvrzení nicméně rozbíjí a místo toho se definitivně zařazuje na čelo nejtalentovanějších herců současnosti. V roli rozervaného, naivního, ale taky odvážného a cílevědomého skoro-třicátníka totiž podal troufám si říct svůj životní výkon, jenž byl bohužel ještě dále ovlivněn faktem, že herec předtím přišel o svoji matku.

Každopádně byť je snímek do velké míry Garfieldovou vynikající pěveckou a taneční one-man show, pozadí Larsonova života, jeho okolí a popravdě i zachycení, jak tehdejší muzikálový svět fungoval (spousta snobství), zde rovněž hrají velkou roli. Film má hned několik rovin, a z každé si divák může odnést něco svého. Larson byl například velkým bojovníkem za práva homosexuálů, snímek tak řeší kromě jiného i téma HIV z pohledu lidí, kterých se úzce dotýkalo. Vedle toho zde máme Larsonovu přítelkyni, nadějnou tanečnici, přátele z práce nebo konečně i samotné muzikály.

Stejnojmenný Tick, tick…Boom! je ostatně semibiografickým muzikálem, který Larson napsal po svém debutu Superbia, o jehož vzniku muzikál a tudíž i film celou dobu vypráví. To vše zatímco se zde objevují prvky a momenty, které následně Larson použil i při tvorbě jeho nejslavnějšího díla, rockové opery Rent. V zásadě nic z toho ale není důležité, sám o sobě je totiž Mirandův debut v jádru přímočarým filmem o mladém muži překonávajícím „spisovatelský blok“, a všechno ostatní je tam pak navíc k vlastnímu interpretování pro lidi, kteří se o muzikály zajímají hlouběji než běžný divák.

Důležité je, že snímek má správné tempo a jednotlivá hudební čísla nejsou nijak jednotvárná. Úvodní píseň je například hořkosladkým povzdechnutím nad nezastavitelným tokem času (nebo jednodušeji faktem, že hlavní postavě podobně jako autorovi recenze táhne na 30…), následně přichází oslava bohémství a později například dojde k velkému vystoupení v bistru, kam Miranda nacpal snad tucet obřích muzikálových cameo rolí. Jasným hudebním vrcholem je ale jednoznačně skvěle sestříhaná a natočená hádka, kterou – zatímco probíhá – paralelně s tím sledujeme o několik let později zhudebněnou a groteskně zazpívanou Garfieldem a Vanessou Hudgens. Ta mimochodem nemá ve filmu tak velký prostor, opět nicméně dokazuje, že s dobrým materiálem se jedná nejen o velmi sympatickou herečku, ale i zatraceně dobrou zpěvačku.

Přehrajte si trailer Prolínání Larsonova života, tvorby muzikálu Superbia a pozdějšího představení Tick, Tick…Boom! každopádně tvoří většinu mimořádně autentického materiálu, a dokážu si představit, že při menší pozornosti se v ději díky tomu mohou lidé občas ztrácet. I proto bych vlastně daleko raději uvítal možnost vidět muzikál na velkém plátně, kde by zážitek byl ještě lepší a nehrozila by ztráta soustředění. Audiovizuálním pojetím by se tam film navíc rozhodně neztratil, na druhou stranu je z materiálu nad míru jasné, že by šlo o strašlivý propadák. Spíš než muzikál pro masy se totiž jedná o film pro milovníky žánru, případně citlivé duše, které se v Larsonových mnoha skromných a pozitivních vlastnostech samy najdou a jeho osud jimi zahýbá. Pro někoho to bude málo, pakliže jsem se ale na začátku neopovažoval označit za milovníka muzikálů, Mirandovo dílo má i díky lehce zdrcujícímu závěru dostatek síly a emocí, abych na to chtěl do budoucna aspirovat. Až tak mě to bavilo. Už jen za tenhle efekt si tvůrci zaslouží uznání a můj skromný respekt. A vám to dává důvod, proč dát nenápadnému, avšak velmi zdařilému snímku alespoň šanci.

Jinak smutná zpráva na závěr, broadwayská legenda Stephen Sondheim, autor kromě jiného například muzikálu Sweeney Todd nebo textů k West Side Story a zároveň důležitá postava tohoto snímku, včera zemřel ve věku 91 let. Ve filmu jej ztvárnil herec Bradley Whitford.