Stálo mě to hodně přesvědčování a pravděpodobně i poslední zbytky kredibility v rámci redakce, nakonec jsem si ale vydupal, že sem tu recenzi muzikálového Hamiltona napíšu. Proč? Jedenáct cen Tony, včetně té za Nejlepší muzikál. Grammy za Nejlepší muzikálové album. Pulitzerova cena za Drama. Ale k čertu s cenami. Píšu o něm, protože se jedná pravděpodobně o nejzásadnější muzikál posledních dvaceti let, který mísí důležitou historii s moderním pojetím, představuje širšímu publiku kromě jednoho z Otců zakladatelů také autora hudby, libreta i knižní předlohy Lina-Manuela Mirandu, a především je tak neskutečně dobrý, že je zkrátka třeba o něm mluvit. A to klidně i na filmovém webu.

Pro začátek je třeba si ujasnit, co to vlastně je. Hamilton není filmový muzikál. Verze, která je dostupná k vidění na myšácké streamovací službě, je záznam divadelní inscenace z roku 2016 s původním broadwayským obsazením režírovaným Thomasem Kailem, jenž zároveň režíroval i samotný muzikál. Záznam je nicméně sestříhaný z několika vystoupení a doplněný o polocelky a polodetaily ze zvlášť dotočených scén bez publika. I z toho důvodu se nyní vedou zákulisní debaty o možné výjimce na letošních Oscarech, kdy by se muzikál mohl ucházet o cenu za Nejlepší dokument a Miranda tak bojovat o zařazení mezi držitele EGOT (Emmy, Grammy, Oscar, Tony).

A nyní, o čem to vlastně je. Hamilton vypráví o životě Alexandra Hamiltona, jednoho z Otců zakladatelů Spojených států amerických. Děj tudíž vychází ze skutečných událostí a pokrývá zásadní období v historii USA včetně Války za nezávislost, sepsání ústavy nebo třeba prvních prezidentských voleb. V jeho středu po celou dobu pevně stojí kontroverzní postava Hamiltona (Miranda), jenž proslul jak svými řečnickými schopnostmi (v tomto uměleckém ztvárnění řádně prokázanými), tak i nebývalou paličatostí, kvůli které si v životě nadělal plno nepřátel. A jak divák už během úvodní písně zjistí, přesně to se mu nakonec stalo i osudným.

Asi nejzásadnějším sdělením je nicméně fakt, že Miranda prostě rozumí hudbě.Hned zkraje směle přiznávám, že mi hip-hop coby hudební žánr nic neříká. Respektive ze všech možných subžánrů popu je pro mě jednoznačně nejméně zajímavý. A přesto, drtivá většina tohoto díla je právě o spojení moderní hudby, jako například hip-hopu, soulu, nebo R&B s verši, které spíš než Mamma Mia! připomínají 8. míli. Obsazení Hamiltona nicméně rapuje naprosto odlišným způsobem, než na co jsou tradiční fanoušci hip-hopu zvyklí, natož pak tradiční fanoušci divadelních muzikálů. Vše se váže k hudbě, k rytmu. Žádný verš pak není navíc, a každý přitom nese tíhu obří porce informací, které alespoň v pouhé audio formě není vždy úplně snadné sledovat. Přidejte však jeviště plné kulis, tanečníků a herců, a rázem máte epické živoucí dílo, které se může hrdě měřit s těmi nejlepšími.

Asi nejzásadnějším sdělením je nicméně fakt, že Miranda prostě rozumí hudbě. Jedině tak dokáže člověk s takovým klidem mísit dva natolik odlišné zvuky (hip-hop a klasickou hudbu), aniž by to kdykoli působilo divně nebo nepatřičně. O to spíš, že Hamilton v jádru vypráví o imigrantovi, jednom z prvních, který vzešel z ničeho, jenom aby dosáhl až na samotný vrchol. Jaký jiný hudební žánr by tak měl definovat příběh o klukovi z ulice, než právě hip-hop, jenž sám obrazně vzešel z ulic. Samotná hudba by však bez fantastického libreta z muzikálu takový fenomén nikdy neudělala.

Jak už jsem zmínil výše, čistě v audio podobě je obsah veršů prakticky neuposlouchatelný. Představitelé postav rapují často jako o život – koneckonců věčný spěch a málo času je jedno ze stěžejních témat. Nicméně i takové konverzačky Aarona Sorkina v porovnání s Hamiltonem prakticky působí, jako když rodiče předčítají dětem pohádku na dobrou noc. Poooomalu a dlooooouze. U Hamiltona naopak máte pocit, že většinu postav každou chvíli stihne infarkt. Což je příhodné, protože to dále pomáhá dotvořit obraz energické atmosféry svižného a rychlého příběhu, se všemi radostmi i smutky, které k podobnému dramatu, byť hudebnímu, patří. A to si pište, že u skladeb Dear Theodosia, Burn nebo It’s Quiet Uptown s vámi ty emoce budou hýbat. Za pozornost pak stojí i neobyčejná schopnost určité historické události chytře odvyprávět či rovnou přeskočit pomocí jen pár veršů tak, že se děj nikde nezdrží a může se místo toho soustředit na ty nejdůležitější momenty z Hamiltonova života. Za dvě hodiny se tak dozvíte strašně moc věcí, nikdy to však nepůsobí jako lekce z dějepisu.

Každopádně s atmosférou se logicky pojí taky choreografie, jež je zhruba tak opulentní, jak byste u podobného díla čekali. Tanečníci opouští jeviště jen zřídkakdy – zejména v intimnějších momentech Hamiltonova života tak jejich přítomnost může sice působit lehce nemístně, není to však nic, co by vás vyloženě bilo do očí. Když už však zmizí, váže se to většinou k sólovému vystoupení zhrzeného krále Jiřího III. (fantastický Jonathan Groff z Mindhuntera), které jednoznačně patří mezi naprosté vrcholy celého představení. A když už jsme u toho původního obsazení, je trochu smutné, že to vůbec musím zdůrazňovat, nicméně v době vzniku dávalo naprostý smysl obsadit role schopnými umělci různých ras a národností (je to koneckonců muzikál o imigrantovi), nikoliv podle barvy pleti. I proto si muzikál odnesl nálepku „odvážný“. O to děsivější je fakt, že o pět let později ze své důležitosti v tomhle ohledu vůbec nic neztratil. Pořád se totiž najde dost lidí, kteří budou podobnou věc vnímat jako nějaký ústupek politické korektnosti, což je přinejlepším legrační, jelikož se tady bavíme o divadlu, kde obzvlášť by taková věc měla být to poslední, co lidé řeší.

Jasně, součástí toho všeho je, že člověk musí před sledováním vykročit z nějaké své škatulky, zbavit se předsudků a naladit se na netradiční hudební zážitek, který je doplněný o pozoruhodný příběh ještě pozoruhodnějšího muže. Pakliže to zvládnete, muzikál se vám odmění nezapomenutelnými výstupy, návykovými skladbami a především příběhem, který dává vzpomenout třeba na ikonické soupeření Mozarta a Salieriho z Amadea nebo tragickou nevraživost mezi Jean Valjeanem a Javertem z Bídníků. Větší pocty už moc není. A byť mi Cival vysloveně zakázal použít to slovo, přehlížet génia Lina-Manuela Mirandy, který tohle všechno napsal, zhudebnil a pak jakž takž zazpíval (aneb živý důkaz toho, že nikdo není dokonalý), by bylo čiré šílenství.

Takové milníky se zkrátka nestaví často, a už vůbec ne snadno. Na závěr tak jen dodám, že srovnávat záznam s živou Broadwayí je prakticky nemožné. Je ohromný rozdíl mezi sledováním podobného díla na domácí TV a sezením v přední řadě slavného divadla, kde na vás dýchá úplně jiná atmosféra. Také proto tu najdete hodnocení dvě, číselné na konci, které je určeno pro tento záznam, a mé slovní, které připadá samotnému muzikálu. Podobně strhující a jedinečné ztvárnění dějin si totiž zaslouží maximální chválu i obdiv, a byť jsem samozřejmě ovlivněn mojí náklonností k žánru i americkým dějinám, výsledná známka naprosto odpovídá historické i momentální důležitosti, včetně výsostního postavení v dějinách jako jednoho z nejúspěšnějších muzikálů všech dob. A fakt, že toho všeho dosáhlo dílo, které ve zkratce pojednává o na první pohled tak nudné postavě, jako byl první ministr financí Spojených států, je o tolik spektakulárnější.