Byly to jistý prachy. Vyslat na plátna filmovou verzi takhle slavného muzikálu, za zády s toliko schopným režisérem, jemuž na roli kývl superhvězdný ansámbl, to byla od počátku tutová výhra - aspoň co se týče obchodní bilance. Proslulí Bídníci, muzikálová trvalka zdomácnělá na divadelních prknech snad ve všech civilizovaných zemích, si ale zasloužili aspoň o třídu soběstačnější filmové uchopení.

Ne, tenhle velkoflák opravdu není o Hugově literární předloze, protože na tu se kašle a frčí se čistě podle divadelního libreta. Dost možná proto nebudete rozumět neustálému bědování všech postav, nepochopíte každou slzu a ta velká revolucionářská hesla vám budou znít jako prázdné plakátové fráze floutků, co neměli možnost pařit doma na compu Dooma, a tak šli střílet aspoň do ulic.

Bídníci: FOTOGALERIE

Výprava, kostýmy a jejich nasnímání v davových scénách jsou absolutní.Bohužel to není jediný problém. Přestože režisér Tom Hooper spadá mezi vizuálně nejzajímavější režiséry současnosti (a to přitom exceloval jen s komorní konverzačkou Králova řeč), jeho film se natolik oddal divadelní verzi, že svůj potenciál z většiny potratil. Hardcore fanoušci muzikálu (nebo spíš fanynky) možná ustrnou a budou plakat dojetím, že se tak dlouze a vytrvale zpívají jejich oblíbené songy v přítmí kinosálu. Výsledný tvar Bídníků je ale přinejmenším diskutabilní.

Zdálo se jako moudrý, originální a osvěžující nápad nechat herce zpívat na place „naživo“, písně přizpůsobit jejich hraní, frázování měnit podle potřeby té konkrétní scény, prostě spojit organicky hudbu s hereckým projevem a inscenačními potřebami. Opakuji, zdálo se to jako dobrý nápad. Ale dopadlo to právě naopak: Hranice mezi mluveným drámem a hudebními čísly se smyla… a ve výsledku kamera během zpěvu nuzně postává okolo herců (nebo se jen lehce komíhá), přimknutá k jejich zbědovaným ksichtům, šmírující z deseti centimetrů jejich utrpení a naslouchající zpěvu. Nemá to drajv filmového muzikálu, ale ani divadelní autenticitu, jen tunu úporné herecké snahy, která leckdy připomíná manýru a většinou nemá to nejpodstatnější: Totiž život a uvěřitelné emoce.

Přehrajte si trailer Filmoví Bídníci jsou úmorným pásmem zhudebněné recitace, ve kterém se donekonečna slzí, hořekuje a jen málokdy opravdu bere divákův dech. Zvolený přístup zbavil žánr všech jeho silných stránek – energie, tance, naděje strhnout hudebním číslem. Není tu odzbrojující moc pompézních muzikálů, protože všechny dialogy se místy až komicky „syrově a realisticky“ přezpívávají, často v situacích, kdy hudební doprovod mizí a zůstává jen podivné rytmizované povídačky. Hugh Jackman zpívá i když rozmlouvá s knězem, i když běduje nad sebou samým, i když čte dopis dceři. Člověk už jen čeká, že mu do ruky přilítne upomínka od Pražské energetiky a i tu kníkavě přezpívá, i s informací o penále a o době, do kdy je možné se odvolat - přestože mu za zády zrovna nezní nějaká silná melodie.

Ten „revoluční“ koncept zkrátka nefunguje, protože vede ke statickému, monotónnímu a tak subjektivně dlouhému filmu, že by z toho i Woody Allen přišel v třetině projekce o humor. Moc to bolí, protože technická stránka je skvostná – kamerové průlety napříč Paříží, trikové záběry na galeje, ale i dvě tři sofistikovaněji sestříhané hudební pasáže, jsou fantastickou ukázkou možností velkolepé hollywoodské show. Výprava, kostýmy a jejich nasnímání v davových scénách jsou absolutní. A když tu probíhají přesně obsazené postavy, člověk se jen modlí, aby někdo vypl gramofon a Crowe mohl s Jackmanem šermovat dlouhé minuty, a pak mu až do titulků zatápět ve vyhroceném historickém bijáku. Jenže místo toho se kamera vždycky zastaví a dívčina s účesem jak z X Factoru začne v dlouhých nepřerušovaných záběrech řvát, že je sama, že je jí smutno a že ten, kdo by jí měl v ideálním světě osouložit, chce souložit s jinou (a není divu, když má „ta jiná“ prsa Amandy Seyfried, že jo). K uzívání.

Zvolený koncept má své vrcholy i pády. Umíráček Anne Hathaway na nejslavnější bídnícký hit I Dreamed a Dream má alespoň nějakou emocionální hloubku - i když ji Hooper inscenuje v jednom jediném dlouhém záběru a Anne brečí tak moc, že ji zjevně utiší až oscarová nominace. Statné charisma Russella Crowea zas utáhne i Javertovo policejní halasení. Ale když Hugh Jackman náhle zšedne a na smrtelném křesílku se rozhodne zpívat tak dlouho, dokud neumře, koledují si filmoví Bídníci nejen o status neúmyslné parodie, ale i hromadu zesměšňujících videí na YouTube.

Takhle totiž vypadá slepá ulička. Promarněná příležitost. A velkolepě naservírovaná prohra se slavnou látkou, která to nejlepší prodá už v prvním záběru. Bijte mě fanglemi a trikoloru mi vytetujte spolu s urážkami na čelo: Ale tudy prostě ne, bratři.