Příznivec velkolepých muzikálových čísel, zamilovaného švitoření a radosti vyjadřované pohupujícím se pozadím si nemůže dlouze vybírat. Áčkových muzikálů se rodí míň než dětí ve věznicích se zvýšenou ostrahou – snad kvůli finanční nenávratnosti která trvá minimálně do oscarového ceremoniálu. Ale spíš proto, že vyzpívané emoce už málokdy neprovází cynický úsměv. I Dreamgirls leckde narazily, protože pěje-li rozhádaná pětice „Jsme jedna rodina“, chce se rozestavit mimické svaly do zakyslé pozice. Ale nikdo není dokonalý. Stále proto platí to, co naznačovaly zámořské ohlasy, totiž že máloco nabíjí vírou ve stálou aktuálnost žánru tolik jako právě tahle idealistická muzikální exhibice.

Úvod spadá do kategorie orgastických fantazií. Položíte-li proti sobě zběsilé Moulin Rouge! a jemné Chicago, někde mezi nimi se zjeví Dreamgirls. Muzikálové retro do sebe zjevně může nasát videoklipovou dynamiku, aniž by to působilo – co se zachycené doby týče – jakkoliv nepatřičně. V úvodu se nechce věřit, že ten samý režisér, scenárista a producent vyrukoval s vizuálně strohým Kinseym nebo psychodramatem Bohové a monstra. Dreamgirls se blyští od prvního okamžiku, kdy se od nasvícených siluet dostáváme do divadelního zákulisí, aniž by Bill Condon kdykoliv přepálil výtvarnou stylizaci a zářivé ohlédnutí za 60. a 70. lety proměnil v hýřivý galimatyáš.

Dreamgirls pestrobarevný háv sluší. Vnadné dámy jsou nejčastěji zalévány kužely modrého, červeného, oranžového, žlutého nebo fialového světla, scéna je mnohokrát elegantně parcelována na několik barevných ploch; navíc i v civilu z obrazu vyčnívají pastelové odstíny dokonale nažehlených klop, jež prostě musí v každé sekundě perfektně korespondovat s kulisami. Z kompozičního hlediska „snové dívky“ po celou dobu okouzlují. Condonově práci s terénem se ztěží odolává, zvlášť když si odskakuje k tak půvabným detailům, jakým je líbací stínohra o třech našpulených rtech. Neustálá, leč nenápadná snaha proměňovat filmový terén v divadelní pódium, na němž osvětlovači pořádají závody o co nejefektnější nasvícení scény, se chytře schovává pod stoprocentně filmové formální zpracování. Kamera se v prvních třiceti minutách snad nezastaví - aniž by to ovšem jakkoliv ohrozilo touhu po plynulém, uměřeném a tedy i oscarovém retru.

Po klipovém nářezu v první půlhodince, kdy se i hádky s manažery, milostná vzplanutí a pomalý nášlap ke slávě shrnují do hudebních koláží, jsem si položil, podupávaje nadšeně nohou, několik otázek: Jak tohle může(me) vydržet? Lze udržet dvě hodiny tak zběsilé tempo, kde se co sekundu stříhá? Kde jedno mistrovské muzikálové číslo přechází ve druhé, kde se příběh rád ukazuje - stejně jako jeho hrdinky - pouze v siluetách? Podle Condona by něco takového nemělo šanci na úspěch, a proto Dreamgirls s přibývajícími minutami exponenciálně zvážňují. Snaha něco sdělit působí zprvu trochu křečovitě – zvlášť když se nadšené osmnáctileté panenky, které musí přehrávat svoje mládežnické nadšení, rozhádají a zapějí již zmíněnou ódu na rodinu – ale nakonec lze Condonův přístup docela ocenit. A když ne to, tak alespoň pochopit a obhájit.

Z letmo vykreslených vztahů nelze žít celé dvě hodiny. Zápletka o rozkmotřeném pěveckém triu, zhrzené pěvecké bohyni Effie a naopak ultraslavné Deeně Jones, která vyvážila mezery v hlasu dokonalým zevnějškem, pochopitelně nikdy nepřekročí úroveň snadno rozklíčovatelných sporů z brakové literatury (anebo Shakespeara :-). Nic co by mohlo v časovém prostoru jedné až dvou dekád fungovat i jinde než na plakátech s cílevědomou hvězdou, vypočítavým manažerem a hysterkou zpívající od srdce. Vsouvané motivy, které kariéru tří Dreamgirls volně pojí se sociálními bouřemi, perzekucí černochů nebo dokonce Vietnamem (!), fungují až ve chvíli, kdy je zastřeší obyčejná náklonnost k originálnímu a osobnímu hudebnímu projevu, který nemohou popové prefabrikáty nahradit. Vzniká tím poněkud paradoxní situace, jelikož vrchní diva Beyoncé Knowles (jinak slušně hrající a opět nebezpečně sexy) reprezentuje právě tuhle temnou stránku hudebního průmyslu, kdy se ztrácí jedinečné intimní emoce. Připomeňme i osud Destiny’s Child, v nichž Beyoncé mj. díky svým tělesným přednostem zastínila a posléze převálcovala své pěvecké kolegyně. Nabízené dějové odbočky nabývají hnedle dalších zajímavých odlesků.

Důležitější je ale samozřejmě to, že v Condonovu retru k sobě důležité věci pořád precizně ladí a že moralizování nepřeleze přes únosnou mez. V technických kategoriích poznávají Oscaři svého velkého favorita, protože jakákoliv soška přidělená Dreamgirls za kameru, střih, kostýmy, výpravu, hudbu, píseň nebo zvukové efekty neudělá Akademii ostudu. Ale i vedlejší herecký výkon. Výbornou práci totiž odvádí i Jamie Foxx, z něhož se definitivně stává pan Charisma (a to i v nepříliš lichotivé roli), a dokonce i Eddie Murphy, který zvládl s vyladěným hlasem a nastřeleným tupé přesvědčivě vyměnit image Zamilovaného profesora za soulového bohéma. A Jennifer Hudson jako bohem obdařenou Effie se nevyplatí komentovat slovy, protože jako sedmá finalistka třetí řady americké obdoby superstar mačká všechny místní hvězdičky v kuličku odpadků a odhazuje je do koše.

Nic proti pánům Drdovi či Horváthovi; Afroameričané mají hudbu prostě mnohem víc v těle, což se dotýká jak tance, tak i pěveckého projevu (Češi by vedle nich neměli ze zásady lézt na pódium). Condonův muzikál pohání bez velkých pobídek jejich dokonalý cit pro rytmus, takže krásně vymodelovaný obraz dvou desetiletí v hudebním byznysu může vyznít o to snáze. Jakkoliv povrchně načrtnutý a de facto i poněkud odosobněný, ale nakonec s milým nostalgickým přesahem. Precizní řemeslo dokáže přebít myšlenkové koktání, vibrující černošské hlasivky překonají občasnou nudu, potěší i občasný odklon od narativních schémat zařízený třebas přetaženým hudebním číslem anebo nejasnostmi v tom, kdo je vlastně hlavní postavou. V paměti ale zůstane hlavně radost z hudby, z pohybu a ze vzpomínek na přechod od soulu k discu a k Michaelu Jacksonovi. A vědomí pevné ruky režiséra, která nápaditě zaranžovala i hádku skrze píseň.