Muzikálové retro na konci sezóny představuje pro mě osobně velký důvod k obezřetnosti. Díky oscarovém triumfu uondaného Chicaga (to je ten film, v němž udělali z Catherine-Zety Jones mužatku s účesem á la Ivánek z Mrazíka, vzpomínáte?) se z odvrženého žánru stala marnotratně zneužívaná vyhlídka na zlaté plešouny. Podobné ambice afroamerické hudební sešlosti můžete vyčíst jak z data premiéry, tak z úspěchů žánrových souputníků i rozehrané biografie Raye Charlese. Všechny ty vykalkulované vlivy, prostřednictvím nichž se Beyoncé Knowles, „nežádoucnější“ žena světa (imho), pokouší prorazit na plátno, se díky bohu předvádějí ve vybroušeném aranžmá. Nálady se v něm mění rychleji a přesvědčivěji než v domácnosti pocitově labilní hysterky, kterou v pozdních dnech periody popichuje natvrdlý manžel – pár sekund z pódia nerušeně přilétají erotické vibrace, hned nato je přehluší smutnění po zpřetrhaných přátelských vazbách a za deset vteřin se zas černošská herecká smetánka sluní v záři pohádkové story o ptáčátkách, která vyletěla z ošuntělého hnízda vstříc titulním stránkám časopisů. A všechno to do sebe zapadá perfektně... Retro stylizace může působit přebarveně i přespříliš jiskřivě, hudební výstupy zase divadelně, ale na dvou minutách a za podpory energických vypalovaček, kterým čokoládová mluvidla dodávají ten správný říz, nemůžu odolat. Originálních momentů v příběhu zůstaneme asi zase jednou ušetření, protože děj vypadá jako Frankenstein sešitý ze všech hollywoodských báchorek o velkých snech a zničených kamarádstvích, ale pokud by Bill Condon nalil do celovečerního drinku tolik opojné šťávy, usrkával bych si v únoru v kině sám klidně i z první řady. Přestože by u toho Eddie Murphy vypadal tak trochu jako blbec...
