Pavel Göbl má za sebou vcelku podivnou řadu produkcí, kterou na jedné straně spojuje rozmanitost, na druhé však i nepříliš velké úspěchy: animovaná pohádka Kovář z Podlesí, teenagerská komedie Veni, vidi, vici či šotoušská tragikomedie Ještě žiju s věšákem, plácačkou a čepicí. Jeho poslední dva filmy však zřejmě mnohem lépe odrážejí jeho snahu o bourání filmařských stereotypů a cit pro absurdno. Odborný dohled nad východem Slunce i Odborný dohled nad výkladem snu se sice dostaly do kin, ale mainstreamové pozornosti se zdaleka vyhnuly. Přitom se jedná, když nic jiného, o skutečně pozoruhodné experimenty, které si své (asi především festivalové) diváctvo zaslouží. A z podobného těsta je i Göblova novinka.

Tu natočil podle vlastní literární předlohy, jež před více než deseti lety získala i cenu Magnesia Litera. Ocitáme se na slovácké vesnici, jejíž záměrně přepálené nářečí i úvodní dvě scény v duchu magického realismu dávají najevo, že ke všemu viděnému budeme muset přistupovat s velkou rezervou. Tak je nám představena Lenka v subtilním podání Kláry Issové, jež se po neúspěšném vztahu vrací k otci (Bolek Polívka) do rodné dědiny. Hrdinka se snaží vyřešit svou minulost, její otec se pokouší ze zaplaveného domu získat bednu archivní slivovice, obecní rada zase řeší problém s docházejícím místem na hřbitově. Hybatelem dění je však místní pobuda a alkoholik s pečlivě namaskovanou tváří Ondřeje Malého, který výše zmíněné linky a jejich konkrétní pseudozápletky spojuje. Nejedná se však o oblíbenou figuru moudrého blázna nastavujícího zrcadlo pokrytecké společnosti; Malého postava prostě jen hodně chlastá.

Je fascinující, nakolik se Göbl brání poskytování vodítek. Dlouho nevíme, z jaké perspektivy se na vesnické peripetie vlastně díváme, a rovněž nemáme ponětí, jak snímek žánrově zařadit. Slyšíme obhroublé komediální repliky, vidíme melodramaticky laděné momenty a cítíme společensko-kritický osten, především co se týče fungování byrokracie a přetrvávajících předsudků. Žádná z postav však není černobílá, o většině z nich se dozvíme jen velmi kusé informace a Göbl tak dává velký – a upřímně řečeno, nejspíš až příliš velký – prostor k dotvoření díla v hlavě každého diváka. Nepokrytě se strefuje do médií, alkoholu, náboženství či Evropské unie, ovšem nelze uspokojivě říct, co tím vlastně myslí, natož co se tím snaží říct.

Vzhledem k přiznané improvizaci během natáčení a nesporně intuitivním a punkovém přístupu ke vzniku filmu je zřejmě nutné se smířit se skutečností, že na všechny otázky odpověď nedostaneme. To ještě podtrhují nečekané dějové zvraty a o momenty ve stylu deus ex machina není nouze. Posouvání děje se střídá s všedními a zcela nedramatickými dialogy, Göbl se důsledně vyhýbá i prodávání potenciálně atraktivních momentů. Náhodně se střídá něžná poetičnost, vulgární doslovnost i odžitá procítěnost a snímek se postupně dohrká až k velmi podařené a inspirativní poslední půlhodině – zároveň se však nedá říct, že by k ní jakkoli systematicky směřoval…

Anotace knižní předlohy hovoří o náboženskosti, rituálu a tabu na současné české vesnici. Prostředí hraje velkou roli, což potvrzují i časté záběry kochající se jihomoravskou krajinou, a fascinace rurálností i se všemi jejími neduhy dává vzpomenout třeba na podobně rozklíženou Díru u Hanušovic. Z témat se obzvlášť velké pozornosti dostává alkoholismu, který je ve filmu skutečně všudypřítomný – ale opět bez jednoznačně vyhraněného názoru ze strany autora; jedná se prostě o jeden z dalších fenoménů, které prostě jsou. Stejně jako tenhle film.