Chtěli jste žánrové filmy? Tady je máte, chátro nenažraná! Ještě budete litovat toho, že Karel Janák nakopl zlatou popcornovou žílu a vytáhl z ní hitové Snowboarďáky. Recept na úspěch byl vysloven a další teenagerské oddychovky se na nás vyvalily s nepříjemnou kadencí. Co na tom, že většina z nich neskončila uspokojivě, pokaždé zavčas přišel další šlágr, který upevnil víru v lehké komedie pro mladší ročníky (naposledy Bobule). Žánrová relaxace se tak dál pilně servíruje - protentokrát na greenu a v rámci ranku sportovně-romantických komedií ne nutně pro náctileté. Aneb producent Expertů a Prachy dělaj člověka se znovu snaží napodobit světové továrny na peníze. Schovej se, kdo můžeš.

Osobní poznámka: Českým filmům se úmyslně vyhýbám. Člověk se cítí provinile, když musí drze tepat do tvůrců, kteří jistě dali do svého díla spoustu úsilí, peněz, kreativity a bla bla bla bla. I když se domácí kinematografie vyhrabala z nejhoršího, pořád na mě většina plodů české kotliny působí jako výtvory z jiného světa. Neuvěřitelné výtvory. Možná si nedokážu představit romantické komedie z Uzbekistánu, možná neznám nejhorší díla z Lichtenštějnska, a proto nemám srovnání a křivdím. Ale to nic nemění na tom, že při setkání s většinou domácích hraných filmů musím z hlavy vytřepávat spoustu otázek. Jak těch obecných, typu „co se to sakra děje“, „proč ten film zní, jak kdyby šel v českém dabingu“ nebo „to fakt musí zase někdo ukazovat prsa“, až po ty konkrétnější á la „proč v tom filmu běží další reklama“, „proč tomu pánovi neřekli, že nehraje na divadle“ nebo „to fakt musí zase Jitka Kocurová ukazovat prsa“. Bývá zkrátka veselo.

A veselo bylo i s Veni, Vidi, Vici. Za souslovím „romantická komedie z golfového prostředí“ se schovává pohádka o moudrém Honzovi, který ke štěstí přišel. Ta postava se mimochodem vážně jmenuje Honza Moudrý! Honza udělal maturitu, dostal se na vejšku, ale jeho sociálně slabá rodina momentálně úpí pod bičem exekutora. A tak si mladý fešák sbalí batoh a pytel mraženého hrášku a vyrazí do světa vydělat peníze. Dorazí do Karlových Varů, kde začne díky přímluvě strejdy Maxe mýt nádobí v hotelu (další z medvídkovských štěků herce z Národního Václava Postráneckého). O pár dnů později už díky další přímluvě roznáší pití u golfového hřiště.

Tam si cvičně párkrát práskne do míčku, což zmerčí lety ošlehaný trenér Karel, na první pohled dobrý chlap (Bob Klepl dělá, co může), a začne Honzu trénovat. Honza znovu párkrát práskne do míčku a už se žene na golfový turnaj. Na něm s Honzou absolvujeme sice jednu jedinou jamku, ale to bohatě stačí na to, abychom s ním oslavili jeho triumf a tedy i průlom do světa nehynoucí sportovní slávy a velkých peněz! A po téhle jedné jamce pak musíme zhruba hodinu (!) sledovat, jak s Honzou zle manipuluje jeho souložechtivá patronka (hrají ji prsa Jitky Kocurové), jak mu škodí zavilý soupeř René i golfový svaz a jak trpí kvůli tomu, že ho nechce jeho bývalá přítelkyně Tereza (kterou předtím odkopl právě kvůli osahání prs Jitky Kocurové). Až v posledních pár minutách to Honza konečně doklepe na vysněné juniorské mistrovství a tam… schválně tipujte.

Scenáristé Veni, Vidi, Vici se chopili všech myslitelných klišé ze sportovních filmů, romantických komedií a rockyovských „underdog stories“ a upletli z nich svérázného žánrového mutanta, který neobstojí v žádné ze zmíněných kategorií. Moc často se nesportuje, romantika nehrozí, protože Honza se chová jako sobecké hovado obklopené podivnými ženštinami, a pokusy o přesah do sociální roviny snad nikdo nemůže brát vážně. Ano, řeší se tu trable matek samoživitelek a soustředěně se hledí do duše sportovce, který se musí drápat zpátky po těžkém zranění. Ale berte tyhle momenty seriózně, když se cedí přes umělé dialogy neživotných postav, přes bizarní scény typu „René zařve na Honzu, a ten si v úleku přetrhne vazy v rameni“ nebo přes neuchopitelná camea Romana Skamene, Petra Novotného, Vojty Korce a Karla Gotta.

Jedinečnost snímku tkví v tom, že výše zmíněná klišé tvoří jen vetchý rámec, vlastně jen úvod a závěr, mezi které byly vpašovány různé dějové podivnosti. Honza je po prvním vítězném turnaji vláčen proti své vůli po PR akcích, kupříkladu natáčí reklamu pro Exim Tours, vytrvale pózuje fotografům ze Spye nebo propaguje kuchyně Kika. Pak děj projede pár zákrut a Honza se ocitne na večírku svého úhlavního soupeře Reného, kde hraje nechvalně proslulé hudební seskupení jménem Walda Gang (Petr Novotný s nimi kuje pikle ve filmu, i v reálu). Walda Gang odehraje celou dlouhou písničku a pak ještě půlku další k tomu, aniž by se mezitím stalo cokoliv podstatného!

Zvykli jsme si, že se film podřizuje product-placementu - po Kotíkově Vy nám taky, šéfe už našince nic nepřekvapí. Je přesto fascinující, že si kvůli pochybným reklamám a propagaci lobotomického hudebního tělesa někdo nechal dobrovolně rozbořit vlastní film a dovolil rozmělnil sílu schémat sportovních a romantických filmů. Už jsme je sice viděli tisíckrát, ale při chytrém zacházení fungují i po tisící prvé. Tyhle zajeté postupy prostě tvoří nosnou žánrovou kostru, na kterou můžete klidně nabalit materiál průměrné jakosti, a přesto se alespoň špetky napětí nebo náznaku něčeho dramatického dopracujete. Ve Veni, Vidi, Vici nic takového nehrozí, protože se hlavní linie rozmělňuje v zájmu nejrůznějších mediálních, generálních a jinak štědrých partnerů. A že jich je kurva moc.

Navíc to, co se obvykle chápe pod pojmem svižné současné řemeslo a co obnáší formu podmanivou pro ucho i oko, to je v případě Veni, Vidi, Vici nahrazeno mrtvolnou reklamní estetikou. I v Bobulích na ní vsadili, ale jen během „leteckých intermezz“, kdy se kamera proháněla nad kýčovitě krásnou moravskou krajinou. Tady je do sterility vypulírované všechno, do každé druhé scény by šlo vrazit prací prášek a prohlásit, že lidé moudří jako Honza Moudrý perou na čtyřicet s novým Arielem. Ano, můžeme chválit, že snímek nevypadá jako televizní inscenace. Jenže ani při své „audiovizuální spektakulárnosti“ (v českých poměrech jsme si pořád nezvykli na digitální golfové míčky poletující nad krajinou) se nekoná ani normálně šlapající FILM – podstrkuje se prostě jen sled líbivých obrázků, podbarvený burácivou hudbou, v nichž se promenádují nevěrohodně načrtnuté postavy se svými nevěrohodnými problémy.

Dalo by se dál lamentovat: Nad nudou. Nad přebujelo stopáží (ten film má tři a půl hodiny, přísahám!). Nebo nad matným Filipem Tomsou, jehož by charismatem v mžiku rozsekal kdokoliv z trojky Mádl - Kotek - Hádek. Selhává i Jaromír Nosek v roli arcilotra Reného: Pokaždé když už si myslím, že své padoušské karikatury nemůže přepálit do větší trapnosti, přesvědčí mě, že na to opravdu ještě má. Bojím se, co přijde příště.

Ale co je nejsmutnější: I ta prsa Jitky Kocurové už jsme zažili v lepší herecké kondici! Ach jo.

P.S.: Zlé jazyky tvrdí, že prsa Jitky Kocurové ve filmu nejsou prsa Jitky Kocurové, nýbrž prsa nějaké no-name dablérky. Pevně doufám, že to není pravda, protože tato recenze by tím pádem ztratila veškerý svůj argumentační potenciál.