Dostat na starost recenzi na film Plácačkového typu není dvakrát příjemná povinnost. Při jejím plnění vám argumenty a postřehy nikdy nebudou lítat z pod klávesnice tak ladně jako u Harryho Pottera nebo Oldboye. Ještě žiju s věšákem, plácačkou a čepicí totiž po vzoru Jarmuschových Zlomených květin patří mezi ty převážně pocitové filmy, v nichž byste museli dramatický oblouk – pokud byste jej vůbec našli –jako takový titěrný oblouček smáznout jednou větou a k pátrání po katarzi si vypůjčit sousedovic teleskop, který by tisíckrát snáz přeostřil k příběhům z předaleké galaxie či kamkoliv poblíž.

Osobně moc nechápu pnutí, které v profilu zmíněné autory prvního domácího filmu roku 2006 zavedlo na žatecké nádraží a zvláště pak k jeho sledování prostřednictvím pohyblivých obrázků. Úspěšná divadelní hra pochopitelně svádí k přímé analogii s úspěšným filmovým kusem, kinematografie si však žádá o mnoho jinší nakládání s herci, dialogy i rekvizitami, proto se jevištní kouzlo může vytratit stejně rychle jako šarm starých motoráčků z dnešních kolejí.

Věšák rozšiřuje sebranku domácích pochutin ve velice podobných intencích co Mistři nebo Divoké včely, kde se vypráví o obyčejných věcech s hledáčkem namířeným na normální a ničím výjimečné postavy v jejich přirozeném prostředí. Společenská periferie (nebo přinejmenším periferie našeho veřejného zájmu) je znovu bezútěšným místem, kde se sčítají staré i čerstvé šrámy, hledají správné klíčky od životního karavanu i způsoby utěšené koexistence v prostředí, z něhož není úniku. Pro autory Věšáku a plácačky není nádražní kulisa pouhou lokací, ale naopak jedním z rozhodujících spoluhráčů, který umožňuje i bezdějové filmařině dospět k jakž takž uspokojivým závěrům.

Z logiky předchozích řádků se Göblovi a spol. zdá jako mnohem podstatnější pachtění po autenticitě než péče o příběhové uzlíky, vývoj charakterů a milimetrové skládání motivů, proto se ani nelze divit těm, kdo nádražácké filmové zátiší odmítnou jako typicky středoevropskou křeč o ničem. Žánrovost znovu balancuje u nuly, nedramatické ubíhání času při vykonávání běžných životních činností se opět halí do nic neříkajícího tragikomické hávu, aniž by přitom příběhovou rozvolněnost vykupovala ve své poetice jakkoliv výjimečná autorská perspektiva. Konkrétní promluvy vás samy o sobě k úžasu nepřivedou, takže hezké známky přilétají až na celkové vysvědčení.

Už dlouho se mi nestalo, abych si z kina odnesl spoustu konkrétních výtek, dalo by se říct, že i samá negativa (vztahující se zejména k často křečovitým hercům a promluvám, jejichž lesk i smysl se mi nezjevil ani po zařazení do kompletního tvaru), ale při rekapitulaci dojmů se dobral zjištění, že se mi Věšák vlastně docela líbil. Pro běžného kojence sajícího z prsu západní kinematografie bude prvních dvacet minut pravděpodobně utrpením, ovšem s pomalu uplývajícím časem a skutečnou přesvědčivostí nádražácké atmosféry se rozpaky z většiny hereckých výkonů (těch „ochotnických“ i profi včetně rodiny Duškovy) dají akceptovat jako pravidla zvláštní hry. Tak jak se nabízí z oficiálních produkčních materiálů je jejím vyústěním opravdu onen genius loci okolo žateckých nástupišť, pod kteroužto aurou toporné postavy snadno metamorfují v docela sympatické človíčky s běžnými radostmi i starostmi, ovšem stejně tak i běžným formálním dohledem, v němž feeling léta pod křídly Českých drah zastupuje klasické obsahové vzorce.

Nabízí se výtka, že chvála opravdovosti, autenticitě a náladovosti je pouze ctností vyplývající z místní nouze, kdy se přes neschopnost zadrápnout se v žánrové škatulce, rozložit v ní statnou příběhovou kostru a formu i technické zázemí přiblížit úrovni daleko převyšující naše ospalé „postnormalizační“ standardy přehazuje závoj obyčejnosti jen aby se překryli autorské limity dnešních českých filmařů. Obrovské procento hladivých, lidských či obyčejných debutů i jinak čerstvých (tedy ne tak jistých jako u Svěráka, Michálka a spol.) uměleckých pokusů v české kinematografii je skutečně ubíjející (o to víc si lze ocenit Restart), na druhou stranu nelze vinu přenášet na bedra dirigentů Věšáku, dál jím znehodnocovat jejich dílo, natož autorům primárně upírat právo na tento způsob tvůrčí seberealizace. Göblovu snímku však i tento notoricky známý přebytek brání v dosažení výjimečnosti.. i když ani v jednolité konkurenci amerických blockbusterů by mi nezbývalo než konstatovat, že jeden všeobjímající pocit linoucí se z malého českého nádražíčka sám o sobě výborný film nedělá. Ačkoliv oceňuji jeho intenzitu, která i z filmu, jehož postavy si po čtrnácti dnech snad ani nepamatuji, vyrobila snesitelný lokální kousek na jedno podívání.