V angličtině zní hláška „suffer, surfer“ o něco libozvučněji, přesto i její mechanický český překlad trefně vystihuje, co lze od novinky Lorcana Finnegana očekávat. Ačkoli se jeho předchozí mysteriózní thrillery jako Vivárium či Nocebo dočkaly určité pozornosti, thespiánské charisma Nicolase Cage přitáhne publikum k Surfařovi přece jen o něco víc; čemuž se rozhodně nelze divit. Vždyť výsledek má k nedávným Cageovým kreacím z filmů Mandy, Pig či To se mi snad zdá poměrně blízko.

I zde totiž sledujeme ryze obyčejného chlápka, nepříliš úspěšného finančníka středního věku, který se snaží v životě udělat konečně něco správně. Po mnoha letech strávených ve Spojených státech se vrací do rodné australské zátoky, kde plánuje koupit dům kdysi patřící jeho rodině. Doufá, že mu sdílená láska k surfování pomůže najít cestu k lehce odcizenému synovi a třeba i restartovat rozpadající se manželství. Handlování s nepříjemným a manipulativním realiťákem ohledně podmínek koupě ale není tím hlavním problémem, který bude muset tato postava, pojmenovaná prostě Surfař, řešit.

Surfař: FOTOGALERIE

Plánované provětrání prkna na milovaných vlnách totiž otci a synovi překazí skupinka machistických hejsků vedená samozvaným surfařským guru Scallym. Ten mu ústy Juliana McMahona, jenž si roli evidentně užívá, sděluje, že kdo poblíž této pláže nežije, nesmí na ní ani surfovat. Ani Surfařův evidentní zájem zapojit se do komunity není dostatečně uspokojující a agresivní vyznavači (domnělých) lokálních tradic nehodlají ustoupit. Totéž ale platí i pro titulní figuru, jejíž zájem vyrovnat se s minulostí a napravit dřívější chyby prostřednictvím koupě zbožňované nemovitosti jde až za hranu sebezničení.

Surfař jaksi po mcclaneovsku přichází o boty, postupně ale se musí smířit také se ztrátou dalších majetků i důstojnosti. Po vzoru tragických hrdinů, kteří se nedovedou vymanit z destruktivního pokračování po vytyčené cestě, odmítá několik možností na únik ze sluncem zmítané pláže a přilehlého parkoviště. Stává se obětí stále drsnějšího psychologického teroru ze strany surfařské sekty a ačkoli tomuto postupnému propadu nelze upřít značně frustrující působivost ve stylu Funny Games, časem se vrstvení průšvihů stává poněkud repetitivní a předvídatelné.

Závěrečná třetina se od očekávaného schématu Volného pádu, rovněž prosyceného slunečním žárem a šponováním nervů protagonisty, sympatickým způsobem odkloní, samotný konec však určité rozpaky přece jen vzbudí. V každém případě není pochyb o tom, že Finnegan se scenáristou Thomasem Martinem chtěli upozornit na opojnost a určitou lákavost toxické maskulinity a na ní navázané manosféry. Ke cti snímku je však třeba uznat, že rozhodně nejde o jednorozměrnou agitku – jednak proto, že kritika bratrských kultů vymezujících se vůči ženám a oslavujících animální stránku každého „opravdového“ muže nabere v závěru přece jen poněkud neokoukaný směr, ale hlavně proto, že i bez této roviny jde o stylisticky velmi dobře zvládnutý thriller.

Utahování šroubů nabývá divácky až fyzicky nepříjemné rozměry a zdaleka ne jen kvůli halucinogenním momentům, pro „Cageovy filmy“ posledních let téměř neodmyslitelným. I samotný Cage se zde však (na své poměry) drží na uzdě a jeho manýry nepřehlušují uvěřitelnost titulní postavy, jejíž vnitřní bolest a nenaplněnost fungují jako dostatečné vysvětlivky pro zdánlivě nerozumné, přepjatě zarputilé chování. Koupí domu se snaží zastavit neúprosně běžící čas a vrátit se do bezproblémového dětství, jehož magičnost umocňují i bezmála pohádkové hudební motivy. Doba ale pokročila a takový návrat už není možný.

Přehrajte si trailer A tak ačkoli teoreticky víme, že v celoživotní honbě za nastavenými cíli je nutné občas zpomalit či dokonce udělat krok zpět, v praxi bývá taková míra sebekontroly a reflexe složitá, ne-li leckdy nemožná. „Vlnu nezastavíš, je to čistá energie. Buď ji sjedeš, nebo tě sejme,“ poučuje Surfař na začátku vyprávění, nepřipravený na vše, co jej čeká. Jízda na této vlně vám tedy život nezmění, divácky je však velmi uspokojivá.