Chtěli jste to, máte to mít. Stručný popis tohohle bizárku zjevně nestačil, a tak se do temných vod jedné zvrhlé mysli ponoříme trochu hlouběji. Ať už vás Mandy zajímá přímo ve Varech, nebo chcete zažít extrémní zážitek časem i doma, měli byste se o novém úletu Nicolase Cage dozvědět víc.

O co tedy jde? Příběh by bylo možné shrnout jednou větou, ale abyste neměli pocit, že vás odbývám, věnuju mu věty hned tři. Dřevorubec Red žije se svou snoubenkou Mandy kdesi ve Spojených státech na začátku 80. let. Užívají si jednoduchého života a upřímně se milují. V okolí se však začíná rozšiřovat nezvyklý nešvar, totiž náboženské sekty a jejich násilné praktiky. Reda s Mandy to samozřejmě nijak zvlášť nezajímá, než si jedna taková vykutálená sektička udělá výlet do Redova domu a Mandy úplně dobře nedopadne. V tu chvíli se na plátně objeví název filmu, což by bylo v pořádku, protože jsem právě odvyprávěl expozici. Jenže to také znamená největší problém celého filmu, protože tenhle moment nastane po více než hodině!

Předlouhá a zcela umrtvující expozice donutila řadu lidí odejít ze sálu, naštěstí poté, co se všechno výše uvedené stane, konečně začíná to, na co jsme všichni čekali. Žalem zničený, ale přesto nezlomený Nicolas Cage se vydává na cestu pomsty, během níž proteče hodně krve. A tady už snímek nabírá tempo, jelikož Cage postupně likviduje jednotlivé příslušníky sekty (mezi nimiž jsou třeba i démoni, ale to vás asi nepřekvapí), a to velmi kreativními a rozmanitými způsoby. Do toho frčí na drogách, křičí, hopsá a dělá všechny ty kreace, které v normálních snímcích působí směšně, sem se však hodí. Stejně jako barevné filtry (obzvlášť červená je v oblibě), jež k žánru brakových hororů tak nějak sedí.

Italsko-kanadský režisér Panos Cosmatos toho za sebou moc nemá, ale tohoto kousku se dokázal chopit velmi osobitě. Ukočírovat takové množství bizáru chce přece jenom určité schopnosti. Za zmínku stojí i temná, dunivá hudba, v níž jasně poznáte jejího autora – ano, opravdu se jedná o poslední skladatelskou štaci nedávno zesnulého Jóhanna Jóhanssona.

Co však z Mandy dělá namísto nápaditého gore hororu skutečnou šílenost, je míra psychedelie, již vlastně ani nedokážu úplně popsat. Zdlouhavé dialogy sektářů jsou stejně zneklidňující (a nikam nevedoucí) jako nekonečné kamerové jízdy a záběry na obličeje hrdinů. V nemálo momentech jsem si vlastně nebyl jistý, jestli je přítomný humor záměrný, či nechtěný. Mandy mě prostě dokázala hodně zmást, a tak i moje výsledné hodnocení je takové alibistické. Zábavu a určitou kvalitu nabízí, ale zlomové dílo s přesahem (jak ho vidí řada zahraničních kritiků) v ní nenacházím.