Jen málokdy se stává, aby režisér remakoval svůj vlastní film. A téměř vůbec se nestává, aby režisér remakoval svůj film zcela doslovně záběr po záběru včetně všech přidružených banalit. Michael Haneke, považovaný ze jednoho z nejvýraznějších evropských filmových intelektuálů, přesně tohle oddřel – na první pohled zcela nesmyslně, v druhém plánu zcela záměrně. Filmový tým čítající známá hollywoodská jména je vstupenkou k mantinelu širších diváckých mas (americký kontinent je z hlediska návštěvnosti a ohlasu zcela zásadní), kam už je třeba v šestašedesáti letech (a po 32 letech režijní praxe) konečně dorazit. Nic víc, nic míň. Všechna sdělení totiž jinak opravdu zůstala na svých místech a pokud jste viděli originál, můžete směle překliknout do jiné části MovieZone. O nic už nepřijdete.

Pro ty z vás, kteří dosud neměli tu čest a mají podezření, že celý film je jen o tom, jak dva mladí kluci terorizují spokojenou rodinu, tu mám nečekané sdělení: máte úplnou pravdu. Michael Pitt a ten druhý kluk, kterého pravděpodobně neznáte (a je to skoro jedno), si dělají nemístné šoufky z Naomi Watts, Tima Rotha a jejich malého syna. Celé to má 105 minut, je to brutální a připomíná to spoustu jiných filmů, kde někdo někoho terorizuje, mluví přitom velice klidně a dělá svým obětem věci, které se v rámci biologie rozhodně nevyučují. Potud vše, co je viditelné už z traileru či premisy z internetových zdrojů, která se dá shrnout přesně jednou nerozvinutou větou. Standardní „žánrovka“, kde vás nemá co překvapit. Takže… končíme? Ba ne.

Funny Games jdou totiž mnohem dál. Subžánr psychologické vyvražďovačky (?) je povýšen na sofistikovanou satiru o stavu dnešní společnosti (konkrétně na úrovni kulturní, potažmo mediální), která jedním netradičním prostředkem ozvláštňuje vydlážděný a lety zažitý filmový koncept a vkládá do něj nové „srdce“. Tyhle dvě roviny do sebe pečlivě narážejí, aby pod vlivem střídajících se nálad nabídly divákovi jak kvalitní thriller, tak inteligentní výpověď mezi řádky.

Nutno v tomto bodě dodat, že známé tváře celkovému zážitku ubírají a celkové vyznění několikrát rozmělňují na čistě momentální a povrchová sdělení. Z pohledu fanouška je určitě fajn, že pod nárazy golfové hole skučí Tim Roth a že Naomi Watts odhalí většinu plochy svého těla, ovšem oba ze svých rolí tolik ikonicky vyčnívají, že se prakticky nemůže stát, abyste s nimi byli zajedno. Resp. nikdy si asi neřeknete, že ten pán, co ho hraje Tim Roth, opravdu pekelně trpí. Vždycky si řeknete, že Tim Roth docela dobře hraje někoho, kdo vypadá jako Tim Roth a pekelně trpí.

Tím se dostáváme k tomu, co je největším problémem nových Funny Games. Bohužel z nich tak okatě čiší nulová snaha vklínit mezi známé ingredience něco nového, že se z nich vytratil opravdový filmový život. Jednotlivé scény jsou strojově okopírovány, aniž by se uzpůsobily posunu doby; ne že by se herci nesnažili své party důstojně uhrát, ale zkrátka a dobře je to celé až příliš „opakované“, aby to mohlo být skutečně dobré. Dlouhé táhlé záběry bez jediného střihu se s úspěchem ujímají jako kvalitní studijní materiál, ale normálního diváka asi nechají ledově klidného. Syrovost je fajn, ale ve výsledku nijak šokující. Tak jak by mohla být šokující, kdyby se oproti originálu něco zvrtlo.

Stále tu však zůstává originální prvek, který z (v jádru) hloupého filmu dělá film zatraceně chytrý. Dvojice bílých „doktorů v rukavičkách“ nehraje hru se svými filmovými protějšky – hraje hru s divákem. Významné pohledy do kamery a otázky typu „komu z nás fandíte?“ inklinují k mrazivým stavům, kdy vás násilný magor přistihne při tom, že jeho počínání bez hnutí brvou sledujete a možná si ho i užíváte. Diváka pak může přepadnou zoufalost z toho, že takto nachytán nemůže nijak „pomoci“. Po určité chvíli z filmu (záměrně) opadne pečlivě budované napětí a hra se pouze rutinně dohraje - a překvapivě je to více zdrcující (nebo naopak parodicky úsměvné, tuším že od obojího trochu) než dlouhé záběry na zoufalé mučené lidi.

V té náhlé rutinnosti a porušování všech žánrových klišé, které si v rámci navyklých pravidel podvědomě vynucujete, tkví největší síla filmu a důvod, proč ho stojí za to absolvovat. Haneke skutečně používá mozek – na žánru, který je dnes synonymem pro výnosnou rychlokvašku, staví hlubší potravu pro intelektuály. Nejlepší na tom je, že v sobě obsahuje právě i ten normální film pro pubescenty, kteří si zase ve škole budou mít o čem povídat. Jak se mučili lidi a jak to bylo „cool“.