To, že se Nicolas Cage někomu zjevuje ve snech, není věc neobvyklá. Vzhledem k jeho monumentální filmografii a nepopiratelnému sexappealu je to věc dokonce i pochopitelná. Stalo se to jistě každému soudnému cinefilovi. Problém ale vyvstává ve chvíli, kdy nejde o Nicka, ale o omšelého vysokoškolského profesora, jehož Cage pouze hraje. A neděje se to jen jednotlivci, ale napříč celým kontinentem, a to bez vysvětlení. Právě taková je premisa nového filmu od studia A24, které v minulosti přineslo mnohé filmy charakteristické svým neotřelým satirickým vyzněním s hororovým nádechem. Komentář k některým aktuálním tématům s prvky děsu i komedie pak samozřejmě nalezneme i v To se mi snad zdá.

Mám rád filmy, které fungují na více úrovních. Daří se jim prodat větší počet zajímavých témat tak, aby výsledný příběh působil kompaktně a srozumitelně. Poskytnou zajímavě postavenou premisu, která je funkční a živá skrze poutavě napsané postavy. Zároveň dávají prostor pro zamyšlení a jsou ve svém tématu i celkovém provedení podnětné. Vyvolají v divákovi emoci. A v neposlední řadě neposkytují jasné východisko, ale dlouze v publiku doznívají skrze to, co zůstává nevyřčené. Právě takovým filmem Cageův herecký a Borgliho režisérský zářez je. Rozhodnutí rozvrstvit film a přinést více optik, skrze něž se dá na film dívat, má ale riziko, že některá z nich nebude tak funkční.

Co beze sporu funguje, je často omílaný výkon herecké hvězdy. Nicolas Cage je zpět v plné síle a chytrý scénář sázející na příběh průměrného chlápka mu dává několik skvostných příležitostí oprášit své herecké umění. Gradující labilitu a postupnou proměnu ze všedního občana na „nejzajímavějšího muže planety“ si oscarový herec evidentně užívá. Překvapující je i to, že jeho výkon vyniká zejména v těch situacích, které nejsou bohaté na emoce, ale ilustrují běžné každodenní situace. Téměř subtilní gesta ve chvílích, kdy je jeho postava vyčerpaná či zmatená, dávají vědět, že herectví má stále v malíku. A nepotřebuje k tomu ani krást Deklaraci nezávislosti.

V kombinaci s jeho výkonem pak zejména v první půlce filmu výborně funguje i scénář. Postupná expozice jede dle očekávání a představuje zajímavý svět, v němž se Cage jako profesor evoluční biologie Paul Matthews dere lidem do snů. Je to jednoduché, funkční a díky vděčnému ukazování jednotlivých snů i zábavné, někdy dokonce až nečekaně temné. Přesto se nelze zbavit dojmu, že obrovská příležitost se vyřádit i po audiovizuální stránce skrze snovou tematiku zůstala režisérem Borglim nevyužita. Snové sekvence nabízely prostor pro všelijaké vizuální libůstky, nakonec ale mnohdy působí až nečekaně sterilně. Obecně premisa vyzývala k mnohem odvážnějšímu režijnímu pojetí. V rukou například Spikea Jonzeho, jenž má s ujetinami i Cagem zkušenosti, by dílo možná zanechalo větší stopu.

Scénář pak souběžně rozjíždí několik linek podávaných skrze vtipně vypointované situace. Touha po pozornosti a nevědomé bažení po slávě a obdivu tu patrně vyznívá nejvýrazněji, podobně jako u Borgliho předcházejícího snímku Je mi ze sebe špatně. Snaha vyrovnat se s pozorností a vytěžit vlastní snový potenciál pak hlavní postavu dostává do nápaditých situací, které z filmu dělají povedenou komedii. Ať už jde o meeting s markeťákem Michaelem Cerou nebo erotickou scénu s mladou chtivou asistentkou, která level cringe posouvá na úplně novou úroveň.

Příběh je však protkán dalšími tématy jako jsou odcizení v partnerském a rodičovském vztahu či strefování se do absurdní moci sociálních sítí a lajků. Silně je akcentován i fenomén cancel culture a jeho dopady na jednotlivce, bylo by ale bolestným oklešťováním pojímat toto téma jako ústřední. To, v čem film exceluje, a pro mě osobně je tematicky nejsilnější, je pojetí bezmoci a pasivity. Paul Matthews je napříč celým snímkem průměrná šedá postava, která celý život sama jen sní, k aktivitě se ale nedovede dokopat. Najednou se však bez jakéhokoliv vlastního přičinění stává světoznámou celebritou a neví, jak s tím naložit.

K vzteku hlavní postavy a k radosti diváka je i to, že neochota aktivně se podílet na dění okolo sebe je přímo ve snech pojmenována. Paul Matthews jen chodí a nedělá nic. Pasivita navíc nadále trvá, není schopen ji ze sebe setřást a jen přijímá to, co mu okolnosti přinesou. A když už ke snaze o vystoupení z komfortní zóny dojde, například v oné erotické scéně, nebo když se Matthews omlouvá na sociálních sítích, dopadne to fiaskem. Hrdina se tak dál patlá ve svém submisivním marasmu a jeho vnitřní napětí roste. Je naprostým otrokem vnějších okolností, na které nemá žádný vliv, přesto určují každý jeho krok. Tento stav je ve filmu vygradován a demonstrován tak bravurně, až se mi z toho tajil dech a nešlo jinak, než s hlavním hrdinou empaticky soucítit.

Přehrajte si trailer Jenže pak přichází epilog. Počátečním podnětem pro natočení filmu byla dle režiséra teorie Carla Gustava Junga o existenci kolektivního nevědomí. Přesto ale ve filmu tato myšlenka působí navíc a snaha o vysvětlení fenoménu, na kterém premisa stojí, vyznívá trochu násilně. Tematicky bohužel ani příliš nekoresponduje se zbytkem snímku a film v poslední části ztrácí dech. Není to průšvih, ale některé slibně načrtnuté linky tak zůstávají nedořešené na úkor nefunkční sci-fi vsuvky. Emoce se sice s koncem podaří vyždímat a výsledný dojem zůstává veskrze pozitivní. Kvůli nepříliš funkčnímu a příliš doslovnému závěru se však nejedná o mistrovské dílo, jak film nazval Nicolas Cage, ale „jenom“ o výbornou satirickou komedii, které se daří dobře prodat i několik závažných témat.

O filmu jsme mluvili i v MZ Live: