Děje se to každý rok, obvykle hned několikrát. Zničehonic se odkudsi, třeba z jihu (čili z festivalu South by Southwest), objeví nečekaný hororový hit, který navzdory nuzným podmínkám vzniku dokáže obohatit žánr o něco dosud neviděného, a festivalové publikum i kritická obec tleskají. K tuzemským divákům a divačkám se však tyto tituly leckdy ani nedostanou, a když už, tak s velkým zpožděním. To je případ i svérázné Talkshow s ďáblem, kterou jsme v kinech vidět sice nemohli, ale už nějakou dobu si ji můžete přehrát na KVIFF.TV. A přestože jde o v podstatě dva roky starý snímek, pozornost milovníků hlavně sedmdesátkových hororů si rozhodně zaslouží.

Třetí společný snímek australských hororových bratrů Camerona a Colina Cairnese nás prostřednictvím prvků fiktivního dokumentu a found footage vrací do 70. let, konkrétně k jednomu velmi speciálnímu halloweenskému vysílání late-night talk show. „Na nočním televizním vysílání bylo v 70. a 80. letech něco nebezpečného. Hlavně talk shows byla jako okna do podivného světa dospělých,“ nechali se slyšet tvůrci. Úvodní zhruba osmiminutová montáž efektivně předá informace o pozadí pořadu i tehdejší ožehavé atmosféře v USA, kterou tematizovaly známé horory (Vymítač ďábla, Přichází satan!), satiry (Televizní společnost) i sociální thrillery (Špinavé ulice, Taxikář), přičemž ze všech těchto titulů si Cairnesovic novinka něco bere. Chytlavá koláž obrazů toho ale prozradí možná až moc a jasně tak předestře další děj – jen z málokteré z ukázaných Čechovových pistolí se totiž nakonec nevystřelí.

Talkshow s ďáblem: FOTOGALERIE

Rychle se tak seznámíme s moderátorem Jackem Delroyem, kterého uhrančivě slizkým způsobem ztvárňuje David Dastmalchian. Ani žoviální projev a postupující bulvarizace jeho pořadu Noční sovy však nedovedou zabránit klesajícím ratingům, a tak se Jack během halloweenského vysílání rozhodne vytasit trumf – totiž dívku Lilly údajně posedlou démonem. Součástí show je i její psycholožka June, dále exoticky působící médium Christou a jízlivý skeptik Carmichael, který prezentované nadpřirozené kousky nekompromisně odhaluje a vyvrací.

Většinu stopáže hodinu a půl dlouhého snímku tvoří v reálném čase se odehrávající Jackovo zpovídání hostů a vybízení k ukázkám jejich schopností. Bratři Cairnesovi se snaží evokovat dokumentárnost, což k hororové působivosti díla jednoznačně přispívá – záběry tak vypadají, jako by šlo o téměř neupravený záznam televizní show s občasnými dokumentárními prostřihy do zákulisí. U nich není jasné, kdo a proč by je natáčel, snímek se ostatně ani sedmdesátkové stylistické postupy nesnaží emulovat za každou cenu – spíše pomocí přesného okopírování některých prvků a ohýbání či karikování jiných vytváří jakousi přepjatou esenci tehdejší televizní estetiky, díky čemuž je výsledek sedmdesátkovější než skutečná sedmdesátková produkce.

Nedá se říct, že by s podobným konceptem nikdo nikdy nepřišel, bratrům Cairnesovým se však zadání podařilo naplnit velmi stylově, zábavně a především dostatečně odlišně od většiny současné hororové tvorby. Sázka na klaustrofobickou atmosféru jednoho studia se vyplatila a divák si stejně jako postavy nemůže být jist, kde je pravda. Kam až hodlá Jack v zájmu rostoucích ratingů zajít? Má pravdu bořič mýtů Carmichael, jenž dokáže vysvětlit i zdánlivě nemožné jevy, anebo je tohle hraní si s ohněm skutečnou cestou do pekel?

Přehrajte si trailer Navzdory hororovému rámování jde v jádru o klasické schéma tragické postavy, která nedokáže včas zabránit svému propadu do osudového průšvihu. Obdobně čitelná je i kritika mediální honby za sledovaností, potažmo celé televizní kultury se vším její povrchností, podbízivostí a vyumělkovaností. Jednoduchá až banální poselství jsou však zaobalena dostatečným množstvím žánrového potěšení na to, aby tyto nedostatky až tak nevadily.

Obskurních událostí totiž postupně přibývá, nálada znepokojivě houstne a i z tváře elegantního moderátora postupně mizí úsměv. Narůstá naopak množství praktických efektů a samotný závěr, vyloženě halucinogenní a féerický, katarzně uvolňuje napětí, které se v předchozích desítkách minut v publiku městnalo. Přesto mu lze vyčíst, že není až tak emocionálně uspokojivý či nepředvídatelný, jak by se slušelo, a navíc nepropojuje všechny rozehrané motivy. Jde o dílčí výtky, které sice zabraňují tomu, aby film vstoupil do dějin jako jeden z nejlepších nezávislých hororů posledních let, ale na uspokojivý divácký zážitek, který navíc ještě nějakou dobu doznívá, to přesto stačí.