Původní Suspiria z roku 1977 vyšla z dílny opěvovaného mistra špageťáckých hororů Daria Argenta a v průběhu let si získala kultovní status. Děsivé béčko dokázalo prodat banální příběh prostřednictvím výrazně barevné stylizace, drásavé hudby a tripového nádechu řady scén. Před pár měsíci se svým pojetím tématu vytasil i Luca Guadagnino, režisér chválené gay romance Dej mi své jméno. Tak masivní rozdíl mezi formální i obsahovou náplní dvou po sobě jdoucích filmů se jen tak nevidí, avšak jedna z největších italských nadějí dneška ukázala, že tohle není remake, na který jen tak zapomenete.

Na rozdíl od nedávných Nedotknutelných, které jsem i přes zcela dostačující řemeslné kvality pohanil za absolutní rezignaci na invenci a aktualizaci tématu, Guadagninův remake je spíše poctou originálu a vypráví příběh z mnoha jiných úhlů pohledu. Původní film sledoval mladou Američanku, která se ocitne ve vyhlášené berlínské taneční škole a postupně zjišťuje, že je tamější učitelský sbor ve skutečnosti čarodějnickou sebrankou. Prostě béčko, jak má být.

Guadagnino má k dispozici tytéž postavy, tutéž základní zápletku - ale otáčí ji vzhůru nohama. Nespokojí se dokonce ani s lehkým přesahem v podobě moderního tématu coming-of-age dramatu, v němž původně nesmělá dívka objevuje sexualitu, sílu ženského přátelství i vlastní zásoby energie. Vedle toho totiž sledujeme, jak se do vedlejší role promítá samotný Berlín, rozdělený studenou válkou a sloužící jako kolbiště teroristických skupin. Pouhé tři dekády po konci druhé světové války navíc spousta Němců stále řeší generační vinu související s nacistickými zvěrstvy. Původně čarodějnický horor tak nutí k zamyšlení na tolika frontách, že z toho jde člověku hlava kolem.

Nutno přiznat, že nic nečiní kdovíjak důsledně. Většinu společenských otázek jen nakousne, a ani psychologickou rovinu proměny ústřední hrdinky neřeší zase tolik. Tvůrčí odvaha, s nímž se Guadagninův tým nebál přepsat a rozšířit hororový koncept (včetně zcela odlišného závěru), je však fascinující a ukazuje, jak by remaky mohly opravdu smysluplně vypadat. Barevná vybledlost a krautrocková, atmosféricky ukňouraná hudba z pera i hlasivek Thoma Yorka jsou pak také jasnými odkazy na původní film - odkazy ve stylu “ano, jsme si vědomi, o co šlo, respektujeme to, ale pojďme to udělat úplně jinak”. A před takovým přístupem smekám.

Dakota Johnson v hlavní roli mi výjimečně nevadila, už vzhledem k tomu, že se má její postava většinu času tvářit zmatečně a apaticky. Zato chameleonská Tilda Swinton si v nečekané trojroli připisuje další podivnou hereckou kreaci, zcela zapadající do jejího stylu. Guadagnino zjevně dokázal všechny přítomné vyladit na svou vizi - nejspíš i proto, že s ním obě herečky (a taky scenárista David Kajganich) spolupracovaly už na trochu překombinované vztahovce Oslněni sluncem z roku 2015.

Musím se však přiznat, že přestože píšu, čeho všeho si cením, samotné dvě a půl hodiny sledování byly místo skoro k nepřežití. Obrovskou porci času je totiž divák zcela zmaten a nechápe, co se před ním děje - a leccos se nedozví ani ke konci. Jedná se o velmi intenzivní a intuitivní zážitek, který musíte nacítit a smířit se s tím, že ho kompletně rozumem neuchopíte. Mrkněte na podobné filmy pod hodnocením a bude vám jasné, jestli se do nové Suspirie pouštět (což mimochodem zvládnete i bez znalosti originálu, jen je ten skok do neznáma trochu hlubší). Opravdu těžká, leč inspirativní podívaná...