Ačkoli se jedná o adaptaci chválené a úspěšné literární předlohy, Stvůry se mi na radaru poprvé objevily až po zveřejnění prvního a na české poměry nezvykle mrazivého traileru plného krve a explicitních záběrů na mrtvé ženské tělo. Už z této malé, avšak silně atmosférické ochutnávky pak bylo patrné, že se tvůrci snaží vyhnout cestě většiny českých kriminálek plných křečovitě košatých dialogů a stereotypních policajtských klišé s ještě k tomu chudě nasnímanými záběry, jež bohužel velmi často nastavují laťku i tomu zbytku.

Dobrou zprávou je, že takový není jen trailer, ale víceméně celý film. Tou špatnou? Že tady budu lehce nadržovat, protože takových filmů u nás vzniká jako šafránu, a jakmile se nějaký povede ve smyslu, že u něj od začátku do konce neskřípu zuby kvůli tragikomickému scénáři (zdravím Bod obnovy), je to pro mě osobně velká výhra a důvod k radosti. Berte to tedy v úvahu a pojďme začít.

Hlavní postavou je mladá kapitánka Laura (Kristýna Ryška) s mírně autistickými rysy, která je přivolána k nálezu mrtvé dívky, protože by mohl souviset s jejím rozdělaným případem. Záhy se k ní přidává ještě jeden staronový kolega Beneš (Kryštof Hádek), jenž s ní má jistou minulost. Případ se rozbíhá pozvolna a pečlivě, scénář klade velký důraz na procedurální postupy, dostáváme scény s ohledáním těla, pitvou (ta, protože vrah své oběti vyřízl některé orgány, není zrovna příjemná na pohled) nebo několik výslechů či ověřování alibi. V rámci žánru však lze zkonstatovat, že děj je přímočarý a těch devadesát minut je tady opravdu věnováno pouze tomu nejpodstatnějšímu.

Když už se pak odběhne k osobní rovině některé z postav, slouží to zpravidla k prohloubení charakterizace, odhalení skrytých motivů nebo kvůli pozdějším zvratům. Ty jsou (alespoň povětšinou) sympaticky nečekané, ale pořád natolik uvěřitelné, aby divák nikdy neměl pocit, že se tu jen šustí papírem. Tady patří hlavní poklona především autorce předlohy, která zkrátka přišla s kvalitním a výrazným příběhem, jenž i na tak mimořádně saturovaném trhu dokázal zaujmout a prorazit. Ostatně i to vedlo k tomu, že si ho později všiml režisér Jan Těšitel. A ještě že tak, protože výsledkem je náramně zdařilá filmová krimi, která dělá hromadu věcí správně, a jen minimum by se jí toho dalo vytknout.

Každopádně nebyl to jen Bod obnovy, na který jsem si vzpomněl, když jsem si uvědomil, že česká filmová detektivka může znít inteligentně, mít zajímavé a uvěřitelné postavy a bavit navzdory tomu, že je vlastně velmi prostá. Srovnání Stvůry snesou i s #annaismissing, kde to progresivní pojetí, a přece jen o něco ostřejší lokty režiséra Pavla Soukupa (Metoda Markovič: Hojer) vedly k ještě ucelenějšímu, vybroušenějšímu zážitku, na druhou stranu zdrcující finální tečka Stvůr je naopak něco, co výše zmíněné dva roky staré pecce maličko chybělo. Může za to především herecký výkon Gabriely Míčové, která exceluje i na tak malém prostoru. Pochvalu si ale zaslouží i proti typu hrající Hádek nebo samozřejmě Ryška ztvárňující hrdinku s obvyklými rysy všech ženských vyšetřovatelek, avšak natolik atypicky, že to furt působí originálním a svěžím dojmem. Co však spojuje oba snímky ještě o maličko víc než brilantní herecké výkony, je absolutně strhující obrazová stránka.

Kamera talentovaného Filipa Marka je jednoduše úchvatná a vůbec se nedivím, že jej mnozí označují za nejlepšího současného domácího kameramana. Jeho estetické cítění, ale i znalost žánru a tudíž jistota, s jakou tu servíruje jeden kompozičně precizní záběr za druhým, to je opravdu něco úžasného na pohled, a jsem fakt rád, že se režírující Jan Těšitel rozhodl pro spolupráci právě s tímto perspektivním kameramanem, a to právě v tomhle žánru, protože miluju, když detektivky vypadají takhle skvěle a na úrovni. Čímž neříkám, že to je snad level Sedm (vizuálně dokonalejší film už v rámci žánru asi nikdy nikdo nenatočí), ale ta inspirace velikány je znát a minimálně mnou je u něčeho jako jsou Stvůry extrémně vítaná.

Na druhou stranu, jak už jsem naznačil v prvních dojmech i o pár odstavců výše, v některých aspektech má Těšitel stále očividné rezervy. Zaprvé, i přes viditelnou snahu se snímek nevyhnul určité schematičnosti. Ať už postav a práce s nimi (třeba odškrtávání jednotlivých podezřelých), nebo vztahů (romantické pletky hlavní postavy možná hrály větší roli v knize, ve filmu ale začaly dávat pořádný smysl až po jedné větě při závěrečné konfrontaci, kterou většina lidí ani nemusí pořádně zaregistrovat, a bez ní to jaksi nedává až takový smysl, a naopak to působí jako povrchní prvoplánová charakterizace, i když třeba ve skutečnosti není). Bohužel zrovna tohle je jedna z těch věcí, která dělí filmy na výjimečné, a pak jen výborně zvládnuté. Stvůry jsou tím druhým.

Nepotěší ani fakt, že některé z postav v závěru sklouznou k mírně zkratkovitému chování, protože je jednoduše scénář potřebuje dostat do míst, odkud se dá přejít k hezkému vyústění. Rád bych však zdůraznil, že tohle je spíš drobná vada a rozhodně ne něco, co by mi zabránilo si užít jinak emocionálně vypjaté finále. Za mě je scénář hned po kameře tou nejlepší součástí Stvůr, v těsném závěsu ještě s hudbou skladatele a hudebního producenta Aid Kida, která ten celkový zážitek na těch správných místech krásně podtrhuje, a ještě více umocňuje dojem, že takhle komplexně zdařilý film tady v rámci žánru na domácí půdě už dlouho nebyl.

Přehrajte si trailer Jdu tak zase jednou proti proudu, alespoň co jsem koukal na první ohlasy, a říkám, že Stvůry jsou po #annaismissing nejlepší českou filmovou krimi za velmi dlouhou dobu, a zároveň film, který i přesto, že bude mít později nejspíš velký úspěch na streamu, se momentálně opravdu vyplatí vidět a podpořit v kinech. Důvod je přitom prostý, milý Watsone. Spisovatelka Trpková totiž napsala ještě dvě pokračování, a já tady čichám potenciál na vůbec první opravdu kvalitní moderní českou filmovou trilogii. Ale to už zaprvé dost předbíhám, a zadruhé vykolejuji diskuzi ještě předtím, než začala. Vy si každopádně ke Stvůrám zkuste najít ještě letos cestu, protože pokud se tak jako já řadíte k fandům žánru, v diskuzi o nejlepších českých filmech roku by snímek Jana Těšitele prostě neměl chybět. Zvlášť, když ho diváci v tuto chvíli řadí na úroveň vynikajícího a podobně neprávem nepřijatého Longlegs. Jo, teď už jsem tu diskuzi definitivně odpálil.