O FILMU
Terrence Malick, nejtajemnější ze všech tajemných režisérů, se vrací na scénu. A vida, netrvalo mu to ani jeho obvyklých 5-20 let, které tak či onak dělí Zapadákov (1973), Nebeské dny (1978), Tenkou červenou linii (1998) a Nový svět (2005). Již krátce po uvedení Nového světa se začalo šuškat o tom, že někteří z herců plynule přejdou do jeho dlouho odkládaného projektu Tree of Life, ale skutečnost bude nakonec zřejmě úplně jiná. Ve filmu se neobjeví Mel Gibson, Colin Farrell a přirozeně už vůbec ne původně plánovaný Heath Ledger, ale podle posledních informací Sean Penn a Brad Pitt. Zbytek obsazení je prozatím čistě spekulativní. Jeho poslední dva projekty však byly doslova natřískané známými/proslavujícími se jmény ve vedlejších rolích a tak není důvod se domnívat, že by tomu u filmu se schváleným rozpočtem 145 miliónů dolarů (!) mělo být výrazně jinak. O co se hraje? Těžko říci. Někteří si z účasti Brada Pitta vyvodili, že se objeví alespoň v konkurenčním projektu na téma Fontána života/Strom života, ale kdo ví, co z toho všeho nakonec vyleze. V 70. letech, kdy scénář vznikl a nesl prostý název Q (soudím jako kryptogram pro Quelle), se v něm prý vyskytovaly scény z 1. světové války a blíže neurčený prehistorický prolog, který se dotýkal zrodu lidstva. Při hledání lokací však prý šly všechny válečné scény do koše. Je fakt, že Tenká červená linie se "válkou v srdci přírody" zabývá, ale skoro pochybuji, že by do těch samých vod vyrazil podruhé. Od člověka, který kolem sebe tak rád rozprostírá tajemno, neposkytuje rozhovory a veřejně nevystupuje (jedinou výjimku učinil v říjnu 2007 na FF v Římě), dodnes se pořádně neví, co a kde dělal oněch dvacet let mezi Nebeskými dny a Linií, však nečekejme, že si při natáčení povede videoblog. Všechno přijde v pravou chvíli a na každého se dostane, tím jsem si jist. My na MZ vás o tom samozřejmě budeme okamžitě informovat. Natáčení prý začalo na začátku března a do roku 2009, v jehož průběhu má být film uveden, se na webu jistě objeví celá řada pirátských fotek z natáčení. Když Malick točil Linii, prakticky nikdo o tom nevěděl. Dnes už se armáda jeho fanoušků počítá na miliony a to by v tom byl čert, aby někde něco nevyšťourali.
Tohle všechno, se Malickovi ve stromu života podařilo. Vznik elementů, světa, života, evoluce, zrození člověka, a jeho okouzlení, mystérium, vztek, hněv, radost, krutost, moudrost, hloupost, smutek, zášť atd... Celé to uzavírá odpuštění, láska, pochopení a smíření.
Příběh není vyprávěn klasickou cestou, ale připomíná panoramatický zpětný pohled na život, jak ho popisují lidé, kteří prožily klinickou smrt. Pohled do zrcadla.
Malick svůj rukopis a tendence, které byly patrné v jeho předchozích filmech, dotáhl do konečné podoby, která mu až teď, po vzdání se starosti o diváka, dovolila plně se rozvinout a vyjádřit. Stojí tu před námi ve své genialitě, a nic se nestará o to, vidí-li ho tak i někdo jiný. ( Je to taková obdoba Marka Rothka )Tohle je jediná správná cesta!
Osobně jsem ve filmu našel spoustu paralel se svým vlastním životem. Výjevy a okouzlení raného dětství ( vše je snímáno kamerou ve výšce očí dítěte, a dost často, jakoby jeho pohledem ), před-pubertální a pubertální věk ( rozbíjení oken, zabíjení žab, a dalších klukovin, které jsem absolvoval se svým bratrem a kamarády ), až po mé zralé úvahy o marnosti a smrti. Myslím že každý tam najde kus sebe.
Po třetím zhlédnutí, jsem pochopil, že film obsahuje i spoustu symboliky, která mi poprvé unikla. Film je jí tolik napěchován, že ji člověk prostě nepobere ( např. dveře v poušti, odhozená škraboška ve vodě atd...).
To je, mimo ne-atypický syžet, důvodem, proč u spousty lidí film nepochodí. Člověk, je totiž v běžném životě otupělý, a jeho úhel pohledu si navykl být příliš úzký. Navíc se příliš spoléhá na intelekt, a ve způsobu vnímání jemnocitem a intuicí, zaostává. Takový člověk pak nebude připraven vnímat velká témata. A Strom života je o velkých tématech. Má to v názvu.
Celý snímek dokresluje krásná hudba. ( Smetanu mi pouštěla moje matka, když jsem byl dítě. A já ho poslouchám dodnes. Stejně jako Dvořáka, který hrál v předchozích Malickovích filmech. Proto se hned cítím jako doma.)
Film nelze zařadit k určitému žánru, protože svou ambicí o to, čím se snaží být, všechny žánry překračuje. Snad nejlépe jde zařadit vedle vizuálních opusů jako Koyaanisqatsi, Naqoyqatsi, Powaqqatsi a Baraka. Svým zahrnutím intimity, však možná překračuje i je.
Smekám klobouk, a Děkuji Terrenci!