Už samotný výběr filmového žánru naznačuje, že Ishaně přirostla práce jejího otce k srdci. Strážci jsou adaptací románu Zloději tváří irského spisovatele A. M. Shinea, jehož záliba v irském folkloru dala vzniknout hororovému příběhu o mladé dívce jménem Mina, kterou cesta přes irský venkov zavede do lesa, z něhož není návratu. Obývají jej totiž tajemné bytosti přezdívaní Strážci a ti každou noc přicházejí aby... a dál už si to asi dokážete představit. Nezní to jako námět z pera samotného M. Night Shyamalana? Ano, zní. Celá zápletka od úvodních titulků až po finální odhalení vypadá, jako kdyby ji vymyslel a napsal on. A klidně by ji mohl zasadit do některého ze svých filmových světů. Protože pokud v Irsku existuje les, co není na žádné mapě, proč by tam nemohla být taky víkendová chata z jeho posledního filmu Někdo klepe na dveře, nebo třeba pláž, kde se odehrává jeho předchozí snímek Čas?

 

Strážci: FOTOGALERIE

 

Podobnost Ishaniných Strážců s tvorbou jejího otce zkrátka není vůbec náhodná. Může za to jeho producentský dohled? Možná. Ale pravděpodobnější je, že si Ishana vybrala téma pro ni blízké, ať už za to může vliv jejího otce nebo pouhá shoda okolností. A nebyla to vůbec špatná volba. Knižní předloha si hraje s motivy irského folkloru, a to je vždycky vděčné téma, z něhož se dá vytěžit solidní atmosféra hustá tak, že by se dala krájet. Tady Ishana ukazuje, jak dobře má nastudované principy postupného budování napětí a letmého poodhalování tajemství ukrývajícího se jak v lese samotném, tak v hlavní hrdince. Náznaky, že s Minou není všechno v pořádku, se totiž rychle snoubí s houstnoucí tmou ve starém lese, kam dívku zavede osud a pochybná navigace. Díky tomu fungují Strážci v prvním dějství prakticky bezchybně a vzbuzují očekávání, co bude dál. Skvělou práci tady odvádí hudba Abela Korzeniowskiho, polského skladatele podepsaného např. pod Sestrou (2018) nebo Hrou špionů (2020). 

 

Jakmile se Mina dostane do lesa, vstoupí do děje tajemná stavba a její nedobrovolní obyvatelé. Nové prostředí opět dokáže zaujmout pozornost a nastavená pravidla pro přežití vyvolávají zvědavé otázky, co bude dál. Bohužel navzdory sympaticky poskládané partě lidí odsouzených strávit v začarovaným lese zbytek života se množství otázek začne násobit a postupem doby se netýkají jenom fungování filmového světa, ale hlavně logiky chování jednotlivých postav. Příchod Miny do podivného prostředí připomínajícího směsici seriálu Ztraceni a jakéhokoli filmu, kde hlavní roli hraje tajemný objekt uprostřed hlubokých lesů, je doprovázený zvýšeným očekáváním, co jsou jednotlivé postavy zač a jak se budou chovat. Tady si s velkou láskou vzpomenete na Ulici Cloverfield 10, jejíž zápletka je velmi podobná a odstartovala koktejl nefalšovaného psychologického hororu říznutého ještě něčím mnohem pikantnějším. 

 

Naneštěstí Strážci nic takového nenabízejí. A pokud se o to snaží, dělají to velmi lajdáckým způsobem, kde se hraje víc na efekt než na cokoli jiného. Velkou slabinou je, že se o jednotlivých postavách nedozvíme vůbec nic, ačkoli všechny vypadají, že s nimi něco není úplně v pořádku. Ishana se ale nenamáhá využít toho pro vlastní film. V nedávné upíří vyvražďovačce Abigail stačila na seznámení se s postavami a jejich minulostí jedna jediná chytře zaranžovaná scéna, při níž se rozdaly karty a podle nich se jelo až do konce. Ve Strážcích nic takového není. O postavách nevíme prakticky nic a pokud ano, je to z hlediska děje irelevantní. A to bohužel platí i o Mině samotné. Postupně se totiž ukáže, že trauma z dětství nemá s příběhem vůbec nic společného a zůstává nakonec zcela na vedlejší koleji, aniž by prodělaná katarze měla na funkci jakýkoli vliv. Jediné, co pak může diváka na postavách zabavit, je přemýšlení, u koho se nakonec ukáže, že není tím, kým se zdá být. Namísto nervy drásajícího psychothrilleru s precizně vykreslenými postavami sklouzávají Strážci k prchání před CGI bubáky, jejichž kvalita je občas hodně rozkolísaná.

Zde se podobnost s díly M. Night Shyamalana ukazuje v celé své kráse. Už od dob Šestého smyslu totiž víme, že po vybudování atmosféry a představení hrdinů následuje hádání, jaký bude finální zvrat a jaké náznaky nám k tomu mistr tajemna naservíroval. A stejně fungují i Strážci. Nedomyšlená zápletka a sázka na atmosféru na úkor logiky vytváří trhliny, které se nedaří ucpat ani podařeným castingem v čele s Dakotou Fanning. Ta zatím neměla s hororovým žánrem mnoho zkušeností, ale zvládla to bez výraznějších problémů. Skutečnost, že Mině chybí silnější napojení temné minulosti na ještě temnější současnost, není její chyba. Kdo má naopak s horory bohaté zkušenosti, to je Georgina Campbell (Barbar, V pasti: Barcelona). O to víc u ní zamrzí, že její postava je pohříchu nevyužitá a nenabízí nic, co by film posunulo kterýmkoli směrem.  To samé platí pro Olwen Fouéré (Texaský masakr motorovou pilou) v roli nejstarší obyvatelky začarovaného lesa i pro debutujícího Olivera Finnegana, jemuž připadla role podivínského mladíka.

 

Je možné, že část logických chyb a lapsů převzala Ishana z literární předlohy. Ta je autorovou prvotinou a z náznaků čtenářů čiší dílčí nespokojenost s logickými dírami v ději. Tím se ale nedá nic omlouvat. Chyby v předloze se dají při adaptaci opravit a film nastavit tak, aby fungoval nejen po stránce atmosférické, ale i příběhové. To se ovšem nestalo a Ishana Shyamalan naservírovala divákům film jako vystřižený ze soudobé tvorby jejího slavného otce. To samo o sobě nemusí být pro režijní a scenáristický debut úplně špatné vysvědčení, nicméně pokud bude někdy v budoucnu chtít vystoupit z jeho stínu, musí se poohlédnout po vlastní vizi a vlastní umělecké formě.