M. Night Shyamalan natočil Šestý smysl a Vyvoleného, takže může až do smrti posílat do kin tříhodinová dramata o tom, jak uklízí garáž nebo seká trávu a být spokojený. A já bych byl možná taky. Už je to totiž opravdu hodně dlouho, co natočil skutečně dobrý film. Od Znamení, které vznikly před jednadvaceti lety, to šlo totiž jen a jen z kopce. Občas se objevil nějaký záchvěv nadprůměrnosti, ovšem Vesnice byla spíš zajímavá než skutečně dobrá a Rozpolcený táhl spíš hlavní hrdina a jeho představitel. Sám Shyamalan už dnes prostě patří mezi filmaře žijící ze své dávné slávy. A lepší to asi nebude, protože ani jeho novinka není žádný zázrak. Rovnou sice přiznám, že Někdo klepe na dveře se mi líbilo víc než Skleněný nebo Čas, ale to je jako kdybych měl radost z horečky jen proto, že jsem si nezlomil kotník.

Manželé Eric a Andrew a jejich adoptovaná dcerka Wen se rozhodli strávit nějaký čas daleko od civilizace v domě u jezera, jejich pohodu ale naruší čtveřice podivínů vyzbrojených děsivě působícími zbraněmi. Jsou slušní, přátelští a děsiví. A když hrdiny zajmou, vytasí se na ně s hrozivou prosbou. Jeden z trojice se musí dobrovolně odhodlat k tomu, že zemře a další dva ho mají zabít. Jinak přijde konec světa. Absurdní situace začne být ještě absurdnější ve chvíli, kdy se ukáže, že čtveřice nezvaných hostů umí docela drsným způsobem přemlouvat a kdy se v televizi začnou objevovat zprávy, které naznačují, že na těch řečech o apokalypse skutečně možná něco bude…

Někdo klepe na dveře: FOTOGALERIE

No a to je asi tak všechno, co je na Někdo klepe na dveře zajímavé. Ústřední nápad zavřít do malého domu sedm lidí, ze čtyř z nich udělat prvotřídní magory a rozjet dialogovou přestřelku, při níž se hraje možná o osud lidstva, o život všech zúčastněných, nebo alespoň o zdravý rozum, rozhodně není špatný. Jenže Shyamalan z něj nedovede vytěžit prakticky nic. Čtveřice útočníků se chová dost iracionálně a podivně na to, aby diváci i zajatci váhali, jestli jsou to magoři, členové sekty, nebo někdo úplně jiný. Zároveň se ale pokoušejí profilovat jako „dobří lidé“, což vede k tomu, že z nich nakonec nejde moc strach. Někdo z ranku dejme tomu Misery nechce zemřít tu není. Ti čtyři vypadají spíš jak kamarádi, co spolu v neděli chodí do kostela a jejich snahy tvářit se, jak strašně čtveřici mrzí celá situace, při níž musí občas do někoho zarazit krumpáč, se naprosto míjejí účinkem. 

Shyamalan jakoby se nesnažil vylíčit čtveřici útočníků jako zlo nebo nebezpečí, ti čtyři spíš vyvolávají lítost. Jenže díky tomu s postupující stopáží působí miň a míň uvěřitelně, zvlášť, když hrdinové jejich jednání a předpovědi blížící se apokalypsy „prokouknou.“ Jenže to, co by v jiném (lepším) filmu mohlo vést k nějakému napětí a vyhrocenější atmosféře, Shyamalan jen shodí ze stolu a rozhodne se většinu času hrát ve stylu „nikdo nic neví, nikdo nic nemá jisté, možná se děje tohle, možná támhleto, tak o tom moc nepřemýšlejte a koukejte.“ Potíž je, že zároveň hrdiny a diváka nutí, aby přemýšleli a snažili se nějak k celé situaci postavit. Jenže jako režisér nenabízí žádná reálná vodítka, žádné stopy a na konci ani žádnou pointu, takže jakmile po trojici rukojmích chce, aby se zabývali něčím jiným než jen vlastním přežitím, celé se to rozpadne do jednoho obřího nesmyslu. Věci se tu dějí tak či onak ne proto, že by to mělo vnitřní logiku, ale protože to pan režisér chce. 

Svou bezradností, jak by mohl zajímavý nápad Shyamalan rozpracovat v zajímavý film, připomíná Někdo klepe na dveře jeho strašlivé Stalo se. Shyamalan se tu navíc nestydí vykrádat sám sebe a v několika scénách používá stejné režijní postupy jako ve Znamení (události ze zbytku světa jsou vidět v televizi), ale postupně se to celé mění v nudnou prázdnou dialogovou koninu bez pointy a bez emocí. 

Přehrajte si trailer Chválu si zaslouží celkem atmosférická hudba, práce s kamerou a retro úvodní titulky lákající na hororovou podívanou ve stylu sedmdesátých let (kterou nedostaneme). A do jisté míry Dave Bautista, na druhou stranu v jeho případě by nebylo úplně fér plácat ho po zádech, protože už od Blade Runnera 2049 víme, že mu poloha tichých a klidných obrů nečekaně sedí. No, moc toho není. Na druhou stranu i přes tu veškerou bezobsažnost, nudu a absenci point to nečekaně rychle uteče. Ale možná proto, že jsem ty závěrečné titulky vyhlížel až moc aktivně… Shyamalan to prostě zase nedal. A já už ani nejsem překvapený. Mimochodem ve filmu má tradičně cameo, zahrál si prodavače hrnců v teleshoppingu. Možná by nebylo od věci zaměřit se na tuhle kariéru...