Kariéra Jonaha Hilla je na tom momentálně hodně dobře. Za Moneyball byl nominován na Oscara a remake seriálové klasiky 21 Jump Street chválí kritici i diváci. A navíc řádně zhubnul, díky čemuž se mu do rukou dostávají i scénáře, v nichž nemusí hrát obtloustlé hovado s mluvou dlaždiče s dvacetiletou praxí.

Spratci na zabití: FOTOGALERIE

Komedie Spratci na zabití tak může být možná vůbec poslední film, ve kterém si Hilla užijete v jeho klasické komediální formě. A v případě tohohle kousku totiž víc než kdekoliv jinde platí, že divácký zážitek se odvíjí od toho, jestli vám tenhle chlapík přijde vtipný, nebo byste ho nejradši rozřezali na kusy a ty pak narvali do drtičky na dřevo. Jestliže vám humor a herectví tohohle člověka sedí, nejspíš zklamáni nebudete. I když jde v podstatě o zoufale neoriginální podívanou, ve které se hlavní hrdina seznámí s trojicí fakanů, jež z počátku nenávidí, ale po hodině a půl by je klidně do jednoho adoptoval. A navíc během jedné jediné noci dokáže vedle depkami trpícího Slatera, otravné Blithe a potenciálního teroristy Rodriga dospět a srovnat si život. Viděli jsme to milionkrát a ještě nejspíš milionkrát uvidíme.

Spratci na zabití působí jako absolutní sázka na jistotu. Respektive jako něco, co režisér David Gordon Green natočil jen proto, že se v loňském roce podepsal i pod Prince a pruďase, kde nechal Dannyho McBrida nosit na krku minoutauří penis, a bylo třeba Hollywood  naznačit, že zvládne i normální látku. Zvládl, ale možná až příliš normálně... Nepočítáme-li jeden hodně povedený a hodně šílený výlet do poměrně neobvyklé továrny na drogy, je film prostě jen další průměrnou komedií, která dokáže na hodinu a půl zabavit a do druhého dne se vám vypaří z hlavy.

Přehrajte si trailer Jonah Hill hraje na jistotu (fuckování a nadávání dětem, občas nějaký ten veselý pád nebo úder pěstí do obličeje), děj jede podle šablony (nenávidím děti a jsem hovado – mám rád tyhle děti a jsem menší hovado), přibližně jednou za deset minut se objeví vtip, díky němuž si člověk řekne, že dá filmu ještě patnáct minut, než půjde dělat něco užitečnějšího.

Že se Spratci na zabití nedostali do našich kin, je nakonec asi dobře, protože kdyby za tohle musel člověk zaplatit skoro dvě stovky, skončilo by to intenzivní naštvaností. Na DVD se ale servíruje celkem neškodná a lehoučce nadprůměrná zábava. Pokud se vám tedy z Jonaha Hilla v obézním módu neotevírá kudla v kapse.