Mladí herci Sandra a Daniel získali role v očekávaném filmu, kde ztvární milence propojené osudovou vášní. V rámci natáčení je čeká odvážná milostná scéna. V dnešní době banalita, které nikdo z nich nepřipisuje větší význam. Proč taky? Vždyť je to záběr jako každý jiný a oba spolu velmi dobře vycházejí. Večer před natáčením ještě žertují, jestli by to neměli zahrát „doopravdy“. Jenže pak se to stane. Přímo před zraky celého štábu. Zdánlivě bezproblémová scéna promění život Sandry a Daniela v dramatický boj o lidskou nedotknutelnost a důstojnost, do něhož se nakonec zaplete i veřejné mínění a celý incident přeroste v něco naprosto nekontrolovatelného. Došlo při natáčení milostného aktu ke znásilnění, nebo jde o politováníhodný incident? A co je to vůbec znásilnění, když se vlastně nic zlého nestalo? Nebo stalo?

 

První, co vás na Špatném herci zaujme, je dokumentární styl vyprávění realizovaný skrze dlouhé záběry, přeostřování a časté použití „ruční kamery“ vtahující diváka přímo do centra dění. Jako kdyby to měl být divák samotný, kdo posoudí, co se ve skutečnosti stalo, nakolik závažné důsledky to způsobilo a jaký trest si pachatel zasluhuje. Režisér Jorge Cuchi si tento vizuální styl přinesl z předchozí profese marketingového a kreativního ředitele a nutno dodat, že funguje skvěle. Společně s absencí jakékoli filmové hudby totiž zprostředkovává velmi nepříjemný obraz zločinu a trestu, kdy zprvu banální situace vede k devastujícím následkům jak pro Sandru, tak Daniela.

 

Scénář, pod kterým je podepsaný rovněž Cuchi, přitom pečlivě hlídá, aby nedošlo k ovlivňování divákova mínění. Nic přitom nezastírá a samotný akt znásilnění nepopírá. Neponechává tuto zásadní otázku spekulacím ani úhlům pohledu obou mladých lidí. Ten čin se stal a spáchal jej Daniel. Bez souhlasu Sandry. Ovšem veškeré další otázky s tím spojené už autoři nechávají pouze na divákovi a jeho vnímání spravedlnosti. K tomu skvěle slouží zmíněný dokumentární styl – vyslechnete si názory všech zúčastněných, od Sandry a Daniela přes členy štábu až po advokáty obou mladých herců. Seznámíte se s jejich autentickými pocity, zhodnotíte skutek z právního hlediska, a nakonec máte možnost posoudit i reakci společnosti skrze zběsilý závěr lehce vybočující z citlivě nastavených mantinelů intimního dramatu.

 

Další velkou předností Špatného herce je skutečnost, že v něm žádného špatného herce nenajdete. Obsazení je prakticky bezchybné a platí to především o ústřední dvojici. Fiona Palomo (muzikálová Cesta do Betléma) v roli Sandry podává uhrančivý výkon, díky němuž ani na vteřinu nezapochybujete o hloubce jejího utrpení. Je to ona, kdo vás bude nutit přemýšlet, jaký trest si Daniel za chvilkovou „hloupost“ zaslouží. Stejně tak se své role skvěle zhostil Alfonso Dosal (Drobná vada). Jeho Daniel je fajn chlap s mladou ženou a dítětem, bezproblémovou povahou a dobře rozjetou kariérou. Nic z toho mu však nezabání v tom, aby si vlastní sebestředností nedokázal zničit život. Za chyby se platí, ale jen málokomu se chce skládat účty, což Dosal zahrál s vysokou mírou přesvědčivosti.

Jediné, co na filmu zamrzí, je zbytečné opakování některých scén v různých obměnách, a především překotné závěrečné dějství, kdy dojde ke kritice sociálních sítí, všelidové spravedlnosti a vlivu „cancel culture“. Do té doby precizně typizované sociální mikrodrama přeroste v něco naprosto živočišného a divokého, co se do dosavadního děje prakticky vůbec nehodí. Režisérův záměr je zde jasný, ovšem nemohu se ubránit dojmu, že se tím vzdává úlohy nezúčastněného vypravěče a přeci jenom předkládá publiku svůj pohled na věc. Ale i kdyby tomu tak skutečně bylo, nezmění to nic na tom, že Špatný herec je vynikajícím dramatem o jedné osudové chybě a nenapravitelných následcích, jaké způsobí.