„Dávejte si dobrý pozor na to, jaké filmy se vám líbí,“ říká provokativně Lola Cuevas v podání Penélope Cruz. Je to jedno z mnoha drobných popíchnutí, na které se divák musí v této břitké filmové satiře připravit, protože tady se autoři rozhodli tnout do živého – ať už jde o filmaře, nebo diváky. Celý filmový průmysl se otřásá pod palbou prvoplánové i skryté kritiky, zatímco se divák dílem baví a částečně zpytuje vlastní svědomí, co a proč se mu vlastně na filmech líbí. Ale to trochu předbíháme.

Stárnoucí farmaceutický boháč po sobě hodlá zanechat odkaz, díky němuž si jej budou lidé navždycky pamatovat. Jenže co by to tak mohlo být? Most, co ponese jeho jméno? Dobrý nápad, ale málo kreativní. A co takhle film podle světového bestseleru? Ano, to je přesně ono! Co na tom, že ve své nabubřelosti vůbec netuší, o čem kniha je. Recenze to má vynikající, získalo to Pulitzerovu cenu, tak sem s autorskými právy a hurá za výstřední režisérkou Lolou Cuevas, jejíž umělecké renomé bude pro zfilmování nejlepšího filmu roku zajisté zárukou úspěchu. A svým způsobem je to pravda, protože její excentrické až bizarní metody dovednou obě hlavní herecké hvězdy Felixe Riveru (Antonio Banderas) a Ivána Torrese (Oscar Martínez) doslova do krajností.

Oba herci přitom představují pomyslné herecké protipóly – Antonio Banderas hraje extravagantní španělskou hvězdu, co se chytila v Hollywoodu a nemá problém zahrát si v kdejaké ptákovině pro průměrného diváka, čemuž odpovídá i jeho mentalita či přístup k životu. Zároveň je hluboce přesvědčený, že popularita je ekvivalentem jeho hereckých schopností a na tomto neochvějném piedestalu trůní jeho nabubřelé ego. Oproti tomu Oscar Martínez (Divoké historky, Vážený občan) představuje argentinského charakterního herce, jemuž jde především o umělecké ztvárnění rolí a z komerčních filmů se mu dělá nevolno, stejně jako z průměrného diváka konzumujícího bezobsažné slátaniny s obrovským rozpočtem. Jejich sebestřednost a přesvědčení o vlastní genialitě staví obě hvězdy do rolí antagonistů, a to jak v reálném životě, tak v připravovaném filmu. Penélope Cruz a její neortodoxní režijní metody je navíc posouvají dál a dál, čímž roztočí spirálu rivality, která vede až ke slavnostní premiéře očekávaného filmu roku.

Filmy pojednávající o natáčení fiktivních snímků nabízí autorům jednu obrovskou devizu, a sice možnost nechat herce zahrát si jejich alter ega. Vznikají tím zajímavé dvojrole umožňující tvůcům pracovat hned v několika rovinách budování postav a příběhu jako takového. Není proto divu, že se toho Mariano Cohn a Gastón Duprat (Umělec, Vážený občan) rozhodli využít pro jejich satiru, v níž minimalistickým způsobem obnažují filmový průmysl až na dřeň. Jejich Film roku připomíná umělecký striptýz, v jehož průběhu se víc než kdokoli jiný odhalí samotný divák, když musí čelit tázavému pohledu autorů a zpytovat vlastní svědomí, kde vlastně leží hranice vkusu, ale i filmového umění (či braku) a hereckých (ne)kvalit. Režijní a scenáristické duo Cohn a Duprat předkládají divákovi mnohovrstevnaté dílo s tolika nuancemi, že je na jedno zhlédnutí možná ani nedokážete všechny rozklíčovat. Sžíravou kritiku sklízí prakticky úplně všichni – ignorantští producenti a jejich plytká motivace k financování filmu, uměním pohlcení režiséři hledající filmovou ryzost a odmítající jakékoli škatulkování, herci a jejich falešná umělecká nadřazenost a v neposlední řadě i divák, který vlastně vůbec netuší, co a proč se mu na filmech líbí.

Přehrajte si trailer Byla by však velká chyba čekat od Filmu roku třeskutou komedii. Film roku na to jde pomalu, pozvolna, scénu za scénou a většinou se cíleně pohybuje hodně pod radarem. Nehledá způsoby, jak to divákovi ulehčit. Naopak chce, aby se nad tím, co se děje na plátně, zamyslel a vyvodil si z toho vlastní závěry. V tom také spočívá jeden z mála zádrhelů – některé pasáže jsou totiž až příliš poplatné ambicím tvůrců na něco poukázat, že se jejich smysl nakonec vůbec neprojeví a scéna přijde vniveč (viz tančení výstupy). A ačkoli lze ocenit snahu autorů dostat tam co nejvíc kritických odkazů, ve výsledku jsem musel na pár z nich rezignovat. Ale možná jsem jenom průměrný divák, co dává raději přednost barevnému světu komiksových trenkařů před chytře vypointovanou satirou pro náročného diváka. Schválně, jak na tom budete vy. Podstoupit tuhle zkoušku se totiž rozhodně vyplatí.