„Užijete si moře zábavy,“ zní z amplionů zaoceánské lodi brázdící Karibik, která má pasažéři zavést z Miami na Bahamy. Všudypřítomná dystopičnost tohoto druhu plavení, se vším tím kýčem a znečištěním, je ještě zvýrazněna ve chvíli, kdy podobnou zábavu slibuje matce s dcerou, které prožily velmi zlou noc. Co přesně se na palubě lodi přihodilo? 

Svobodná matka Nanna, která se svou dcerou Cille nevychází nejlíp, se rozhodne oslavit její osmnáctiny ve velkém stylu. Pozve totiž dceru i s její kamarádkou na zaoceánskou plavbu. Bude to ideální příležitost k tomu se sblížít a zároveň odloučené dceři, která bydlí s otcem, oznámit, že pro ni má v novém bytě pokoj. 

Cille není z matky nadšená, pokládá ji za trapnou a nechá se slyšet, že s výletem souhlasila jen proto, že ho může sdílet se kamarádkou. Nannu jako Dánku navíc nenapadlo, že se na americkém parníku nebudou moct zapíjet osmnáctiny alkoholem, který pochopitelně barmani nalévají až hostům nad dvacet jedna let. Nevadí. Jako matka podnikavá se rozhodne vyměnit si s dcerou náramek, který signalizuje, že osoba smí pít, a nechá ji, ať se jde bavit. Sama si najde příjemnou společnost jednoho z mechaniků lodi.

Jaký je její šok, když během noci dorazí ochranka s otázkou, zda zná Nannu, kterou zaměstnanci lodi našli ležet opilou na hlavní palubě? Matka zmateně odvětí, že ona je přece Nanna, našež si rázem uvědomí, že si s dcerou nezodpovědně vyměnila náramkovou identitu. Cille není v dobrém stavu, tvrdí, že si z předešlé noci nic nepamatuje, nicméně její roztržené spodní prádlo leží vedle ní, a tak se matka rozhodne zavést ji za lodním doktorem. Co se přesně minulou noc stalo? A byla-li Cille skutečně znásilněna, jak se dobrat spravedlnosti?

Dánský film režiséra Michaela Noera (Motýlek s Charliem Hunnamem) nás uvádí do prostředí, které není vyřešení podobných incidentů zrovna nakloněné. V mezinárodních vodách se nelze dovolat policie a společnost provozující zaoceánské výlety by podobné incidenty raději zametla pod koberec. Vidíme tak perfektní ukázku korporátního umlčování, když se firma snaží matku s dcerou uchlácholit přesunem do luxusnější kajuty (ta jejich předchozí měla okno vyhlížející do oceánu pouze nakreslené, jako kdyby bylo metaforou falešnosti a netransparentnosti celé plavby).  

Kamera vytrvale sleduje Nannu, jak se proplétá úzkými chodbami podpalubí a hledá odpovědi nebo někoho, kdo by byl ochoten pomoci. Kapitán, posádkou přezdívaný „master“, má jako jediný pravomoc nařídit vyšetřování, ale zdá se, že je příliš zaneprázdněný. Nanna si tedy musí poradit na vlastní pěst. 

Birthday Girl zvládá v uzavřeném prostoru parníku nastolit téměř všechny otázky, které dnes provázejí debaty o znásilnění: říkala si o to, protože se s někým líbala, i když je zadaná; neměla tolik pít; jsi si jistá, žeš řekla ne?; vy svou dceru neznáte, nevíte, jak divoce se chová na večírcích; procedura výslechu je příliš ponižující, pojďme to raději neřešit. 

Film pracuje se zoufalstvím, stísněností, nemožností řešit incident uspokojivě legální cestou, čímž získává trochu nádech Sedmilhářek. Jeho protagonistka Nanna, kterou ztvárnila Trine Dyrholm, má k dokonalé matce daleko, ale přesto je ve své vytrvalosti a v tom, jak houževnatě využívá všech dovolených i nedovolených prostředků, aby našla viníka, obdivuhodná Možná v životě své dcery často absentuje, ale rozhodne se dělat vlny ve chvíli, kdy je to potřeba. 

Birthday Girl není zdaleka tak inovativním pohledem na problematiku znásilnění a konsentu jako geniální minisérie I May Destroy You, ale díky své lokaci, která přináší stísněnost i absenci práva, citu pro způsob, jakým se o znásilnění hovoří, a faktu, že ukazuje, že oběť nemusí být dokonalá, pluje v kvalitním proudu metoo dramat.