13. října 1972, letadlo s pětačtyřiceti pasažéry včetně posádky na cestě z Montevidea do Santiaga havarovalo v samém srdci And, co se dělo dál už dnes troufám si říct většina lidí ví nebo aspoň matně tuší. Ze 45 cestujících každopádně přežilo samotný pád a následné vyprošťování z trosek letadla 33. Několik dalších však bylo vážně zraněných, takže zahynuli krátce poté či následující den. Nový snímek Sněžné bratrstvo režiséra J. A. Bayony (Nic nás nerozdělí, Jurský svět: Zánik říše) tak vypráví skutečný příběh necelých tří desítek přeživších, povětšinou členů ragbyového týmu Old Christians, kterak strávili 72 dní v extrémně nehostinných podmínkách, bojovali s hladem i neustálými lavinami, a přitom stále mysleli na záchranu.

Bayona pak není první, kdo se tohle téma rozhodl zpracovat. V roce 1993 poslal legendární producent Frank Marshall do kin jeden ze svých pouhých čtyř režijních snímků, drama Přežít s mladým Ethanem Hawkem tak dlouhá léta fascinovalo diváky, kteří nemohli uvěřit, že se něco takového opravdu stalo. Sněžné bratrstvo nebo La sociedad de la nieve, jak se španělsky mluvený snímek v originále jmenuje, je však zároveň adaptací stejnojmenné knihy spisovatele Pabla Vierciho, která v rekonstrukci celé nehody zachází do ještě větších detailů a podává tak ucelený, definitivní obraz celé tragédie.

No a o něco podobného se velmi citlivým, místy však i dost sugestivním způsobem pokusil sám Bayona, který tu líčí celé události na ploše odvážných 144 minut, což v hned úvodu zmíním, že rozhodně nemusel. Novinka, která přistála (pun not-intended) o víkendu na Netflixu, totiž trpí především na to, že se v ní spoustu času vlastně nic moc zásadního neděje. Postavy mluví, rozhlíží se po beznadějně dalekých vrcholcích hor, občas někdo někam vyrazí, ale jinak je to hodně pomalé a po sekvenci s pádem letadla, kterou bych klidně zařadil někam mezi top 5 scén letecké havárie (za předpokladu, že na ni máte žaludek), se z celého toho vyčkávání na záchranu stává hra s divákovými nervy a bohužel místy i trpělivostí.

V čem naopak film exceluje jsou kamera a hudba. Takhle hezky naturalisticky nasnímaný snímek tady už dlouho nebyl a v kině na velkém plátně by to bylo velké „pošušňáníčko“, nicméně i doma si člověk může v jednotlivých scénách a záběrech na přenádherné, byť v tomhle filmu děsivě nekonečné a tiché pohoří And libovat. A to zvlášť, když mu k tomu mistr Giacchino pouští hudbu, která si příliš nezadá s tím nejlepším, co kdy složil. Zejména pozdní skladby jako Found dávají vzpomenout na éru Ztracených, Charlieho pod vodou, a všechny tyhle intenzivní emocionální prožitky, které do nějaké míry Sněžné bratrstvo taktéž předkládá, byť o něco méně sžíravým stylem.

Celkově vzato je Bayonův nejnovější survival sice po formální stránce dost možná nejhezčím a nejlépe realizovaným filmovým projektem, co natočil, z hlediska emocí, gradace a zachycení lidského faktoru vstříc takovému neštěstí, se ale naopak Sněžné bratrstvo nechytá na jeho starší kus Nic nás nerozdělí s Naomi Watts a Ewanem McGregorem. Drama o tom, jak jedna rodina na dovolené čelila náhlému tsunami, člověka rozemlelo na kusy a vyplivlo tak, že následujících pár dní nebyl ničeho schopen.

Zde sice sledujeme v působivých kulisách partu odvážných mladíků, kteří debatují nad tím, jestli je konzumace lidského masa hřích, po kterém už nebudou moci do nebe, ale ty dvě a půl hodiny v jejich přítomnosti zkrátka nikdy tolik nestrhnou. A pakliže znáte starší film, nebo jste o události četli, tak ani ničím nepřekvapí. Mimochodem ten kanibalistický aspekt je tady řešen spíše okrajově, Bayona to nijak nedramatizuje, film je navíc celý rámcován tím, že vybízí diváka k vlastní interpretaci toho, čím si postavy prošly, a jestli se vždy zachovaly správně. Což film minimálně v mých očích zase naopak posouvá trochu výš.

Ve finále tak převládá spokojenost. Snímku jednoznačně prospělo, že vznikal ve španělsko-uruguayské koprodukci, má akorát tak patosu, aniž by to působilo otravně nebo nemístně, mladí herci v něm obstáli, a kdo během finále – při němž Giacchino suverénně kraluje – nebude sahat po kapesnících, ten je uvnitř ještě chladnější než ty noci na vrcholcích And. Zmiňovaných 140 minut ale bohužel zůstává úletem (...pun intended), kvůli kterému naprosto chápu, že mnozí o víkendu dali raději přednost něčemu lehčímu, nebo aspoň kratšímu. Ostatně leckterým přišla dlouhá už ta dvouhodinová verze od Marshalla, trávit tolik času v přítomnosti podobného neštěstí holt není pro každého. Když už se k tomu ale odhodláte, nebudete myslím litovat.

O filmu jsme mluvili i v posledním MZ Live: