S kariérou Rona Howarda to bylo vždycky trochu složitější. Skoro by se totiž zdálo, že kvalita filmů režijního matadora se odvíjí od toho, jak se zrovna vyspí. Na divácké klasiky a strhující pecky jako Rivalové, Apollo 13 nebo Čistá duše tak vždycky padne nějaká ta Šifra mistra Leonarda či jiný naprosto rutinní a neobjevný snímek. A nutno říct, že čekání na další jeho neoddiskutovatelnou šlehu bylo po formulové rivalitě Laudy s Huntem už poměrně dlouhé. Tedy až doteď. Ron Howard ve své novince Třináct životů totiž opět dokazuje, že jakmile si vezme na paškál převyprávění skutečných událostí, dokáže být pořád jedním z nejsilnějších vypravěčů v Hollywoodu.

Tentokrát se ujal neskutečného příběhu, jenž známe z médií snad všichni – záchrany mladých thajských fotbalistů a jejich trenéra, kteří zůstali po silných deštích uvězněni v jeskyni. Spouští se tak velká mezinárodní akce, do níž se zapojují složky a potápěči z celého světa a to včetně Britů a světových potápěčských špiček, Richarda Stantona a Johna Volanthena. Jenže jeskynní systém je velmi komplikovaný a cesta za chlapci je mnohem delší a nebezpečnější, než se na první pohled zdá. A když se k nim potápěči přeci jen dostanou, vyvstává další důležitá otázka – jak kluky sakra dostanou ven?

Když byly poprvé oznámeny práce na zfilmování této neuvěřitelné události, bál jsem se klasického hollywoodského dojáku, v němž se budou lacině ždímat emoce za každé situace a patetický scénář se neobejde bez klasických klišé. Jenže to je naštěstí cesta, kterou se evidentně nechtěl vydat ani sám Howard a výsledek je tak krásně nehollywoodský a přirozený, až je v dnešní době téměř až unikátem. Režisér se totiž vydal směrem totální autentičnosti a prakticky až dokumentárním pojetím nám servíruje jeskynní záchranu s naprostou tvůrčí precizností a bez typického amerického pozlátka.

Zapomeňte na zbytečné a laciné zdramatizování už tak napjatých situací, osobní linky hlavních postav či konflikty mezi jednotlivými záchranáři. Tady se zkrátka „jen“ skupina naprostých profesionálů snaží dostat fotbalový tým zpátky domů. Nic víc, nic míň. A když už dojde i u drsných chlapů na slzy, je to ve vypjatém momentu zcela přirozené a zcela nenucené. Snímek navíc nesleduje pouze skupinku zahraničních potápěčů, ale téměř stejnou měrou se věnuje také thajským speciálním jednotkám, guvernérovi či obyčejným lidem, kteří se snaží odklonit od jeskyň vodu. 

Film díky tomu působí co nejvíce realisticky a tomuto dojmu pomáhá také fakt, že Howard po režijní stránce nijak netlačí na pilu (často se obejde i bez zbytečně vypjaté hudby) a místo toho s naprostou přesností předkládá jednotlivé informace a neskutečný sled událostí. O to více je pak Třináct životů ve výsledku strhujících a do poslední vteřiny vtahujících, čemuž samozřejmě pomáhají i intenzivní a dokonale klaustrofobické potápěčské scény a také bezchybné obsazení. Farrell, Mortensen a Edgerton hrají přesně to, co se od nich čeká, a neztratí se vedle nich ani thajští kolegové. 

Jediné, co tak filmu malinko podráží nohy je fakt, že celá událost je pořád poměrně čerstvá a mnoho lidí si její vyústění i průběh dobře pamatují. A jiní zase viděli povedený dokument Záchrana od National Geographic. Divák tak i přes urputnou Howardovu snahu zkrátka ví, jak to celé dopadne a snímek tak postrádá v mnoha pasážích potřebné napětí a strach o postavy. Zvolený polodokumentární styl a jistá odměřenost navíc mají za následek, že některé scény jsou přeci jen chladnější, než je potřeba. 

Přehrajte si trailer To jsou však v podstatě jen malé kaňky na až překvapivě silném a vtahujícím celku. Ron Howard zkrátka ukázal, kde tkví jeho silné stránky a předkládá nám další velký příběh, který má potenciál zavrtat se do diváckých srdcí. A to i přesto, že tentokrát zvolil zcela opačný styl jako třeba v případě Rivalů a rozhodl se jít v mnoha směrech proti hollywoodskému proudu. Vykašlal se na tepající soundtrack, zběsilé tempo, přebytečný patos i velkou dávku emocí. A přesto dokázal s naprostou řemeslnou precizností zaskórovat a naservírovat kousek, o němž se bude na konci roku v nejrůznějších žebříčcích asi dost mluvit. A zcela po právu.