Rád bych začal tím, že podobný film potřeboval Everest jako sůl. Příliš rychle totiž rekordman mezi velehorami získal pověst víkendového tripu, který si může zaplatit snad úplně každý. Od pražského ex-primátora přes jedenáctileté děti až po lidi bez rukou nebo nohou. Lidé pak mají pocit, že v základním táboře je McDonald´s a po cestě nahoru se hromadí obaly od tatranek. Jenže ony se tam kupí i mrtvoly. Sice ne stejným tempem jako v devadesátkách, ale pořád platí, že Everest je mimořádně zákeřný špičák, i když ani tak ne kvůli technické obtížnosti samotné hory jako kvůli nevyzpytatelnému počasí a častým lavinám a zemětřesením. Právě ty mohou za to, že se za poslední dva roky úplného vrcholu nedotknul skoro nikdo. Díky žebříkům přes ledopády, nataženým lanům, ochotným šerpům a kyslíku se jinak nahoru může dostat spousta solidně trénovaných horolezců, co mají pro strach uděláno a na kontě se jim povaluje pár desítek tisíc dolarů.

Snímek Baltasara Kormákura se odehrává v roce 1996, kdy se právě lámal chleba mezi pravými horolezci a turisty. Agentura Roba Halla několik let za sebou vytáhla nahoru i mimořádně zazobaná nemehla, takže se začalo mluvit o tom, že na Everest může vyrazit snad úplně každý. A redakce časopisu Outside vyslala na výpravu i svého redaktora Jona Krakauera, aby zjistil, jak to tedy vlastně s těmi tlačenicemi na Everestu je. Krakauer dostal víc materiálu na článek, než mohl kdy doufat, stal se totiž přímým účastníkem jedné z největších tragédií, které se kdy na 8848 metrů vysoké dominantě Himalájí odehrály. Přesto se sluší dodat, že rok 1996 patřil statisticky k těm bezpečnějším - do těch dob totiž platilo, že se návratu do základního tábora nedočká každý jeden ze čtyř horolezců, kteří se o výstup pokusí. A to je dost brutální statistika, ke které má dnešní mainstreamový Everest hodně daleko.

Před výletem do kina doporučuji si negooglovat, co se vlastně v tom květnu 1996 stalo. Zbytečně se připravíte o napětí, které Kormákur trpělivě buduje s pomocí opravdu vyváženého castingu. Krakauer samozřejmě o celé události napsal parádní knížku (Into Thin Air), stejně jako další půl tucet přeživších, takže se po zhlédnutí snímku můžete doslova brodit fakty, ale v kině byste se měli nechat sevřít nejen živly, ale i nevyzpytatelností lidských osudů. Už proto, že Kormákur se vykašlal na tradiční hollywoodskou limonádu a prezentuje nám více či méně přesný průběh událostí, který lze shrnout už do trailerového "spousta lidí jde na Everest, jen pár se jich ale vrátí zpátky domů". S takhle jednoduchou premisou, ve které o klišé nezavadíte, případně se jim hrdinové pro jistotu vysmívají a bagatelizují je, musíte mít stoprocentní spoleh na herce a vybudování jakž takž reality kolem nich. A právě tady Kormákur střílí do černého.

Nepochybuji o tom, že na film půjde pár kovaných horolezců a najde v něm spoustu chyb a chybiček, ale věřte, že Everest má blíž skorodokumentární K2 z roku 1991 než blockbusterové legrandě Vertical Limit od Martina Campbella, kde se horolezci rozbíhají vstříc propastem a zatínají cepíny obouruč během volného pádu. Je to cool, dobře se na to kouká, ale s realitou to nemá společného vůbec nic. Everest oproti tomu místy působí jako dokudrama, ovšem vyšperkované hereckými výkony Jasona Clarkea (solidní reparát po Terminátorovi), Joshe Brolina nebo Jakea Gyllenhalla. Poslední jmenovaný má podstatně méně prostoru, ale nakládá s ním velmi chytře a znovu dokazuje, že není malých rolí. Jake má v posledních letech tak dobře našlápnuto, že bych mu přál když ne Oscara, tak alespoň všechno nej v životě - jeho čuch na role a sympatická fazóna, kterou dokázal vybavit i rozporuplnou postavu Scotta Fischera, jsou jedním z důvodů proč se rozhoupat a do kina vyrazit.

Co se vlastně ve filmu děje předtím, než začne osudný výstup na Everest? Inu, potkáváme skupinku lezců ze skupiny Roba Halla (Jason Clarke), těžkého borce a kovaného horala, který se vždy o všechny postará. Je to směska hlubokých lidských příběhů a mnohdy banálních snů o kompletaci odlezených vrcholů nebo zaplnění emoční díry, ale i s těmito zkratkami dovedou zkušení herci pracovat. Jakmile se klábosení nad horkým čajem vymění za cepíny a mačky, atakuje Kormákur diváka epickými oblety Everestu a dokáže navodit i nějakou tu závrať a především husinu, jakmile začne vát krutý severní vítr a počasí se začne horšit. Paradoxně na zimomriavky nepotřebujete 3D nebo IMAX. V tomhle případě bych preferoval velké pláno a 2D, na kterém bude bílá bělejší. A pokud jste z Prahy, tak třeba Dolby Atmos, protože v tomhle případě bude mít při simulování živlů v sále zvuk stejně důležitou roli jako obraz.

Posledních čtyřicet minut, kdy už tak nějak víte, že jde všechno do kopru, a máte v ruce tužku, abyste si mohli dělat čárky, se filmu nijak nepodlamují kolena. Herci lezou... nejdřív po lanech a šutrech, posléze po kolenou, když umírají vyčerpáním a jejich těla atakuje otok plic a mozku. Je to velmi sugestivní a tichá výpověď o zóně smrti a o tom, že lezení v osmi tisících není žádná sranda. Kormákur beze slov, jen s pomocí několika záběrů a zasněžených obočí herců dokáže ve slabších povahách vzbudit otázku, zda by letos v zimě vůbec měly jezdit na lyže. Jistě, už mnohé filmy nám ukázaly, že příroda je svině, a zrovna tady se na lidské tragédii podepíše mnohem víc faktorů - jestli ale byla hora v úvodu jen majestátní kulisou, teď je povýšena do hlavní role. Není ani hrdinou, ani záporákem, takže možná nebudete vědět komu fandit, ale rozhodně budete mít o pár postav starost, protože vám i v rámci těch několika charakterových střípků přirostly k srdci.

Jen tomu všemu musíte dát čas. Everest leze pod kůži postupně. Nikoliv skokově, jak byste od himalájské fujavice čekali. Není to žádná blockbusterová petarda, ale uvážlivé převyprávění událostí, které semlely pár obyčejných lidí, co nemají Rockovy svaly, Arnieho koule nebo Slyovu zabejčenost. Nikdo tu nevyrazí do sněhové vánice bez jištění a kyslíku, aby zachránil tucet umírajících turistů. I ti nejsilnější horolezci a chlapi jako hora se tu hroutí pod obrovskou nakládačkou od matky přírody. Proč? Protože hora vždycky vyhraje, bez ohledu na zkušenosti nebo výši bankovního konta.

Tuhle drsnou lekci zaplatilo v květnu 1996 hodně lidí svým životem. Everest nad nimi nezkouší ostentativně plakat, ani se nesnaží jejich smrt nějak cementovat. Kormákur možná na můj vkus stojí až příliš nad věcí, na rozdíl od knižní verze Krakauera nekritizuje přeplněnost základního tábora, obyčejnou honbu za penězi, která byla do jisté míry vlastní Hallovi i Fischerovi, a nerýpe ani do sobectví některých postav v krizových situacích. V tomhle směru je filmový Everest jen rozcestníkem pro další samostudium. Což je super, protože tenhle film vám odpoví nejen na otázku, proč na podobné hory lézt (protože tam jsou!), ale také na to, co všechno jsme ochotni dosažení cíle obětovat.

A to je univerzální poselství, které si rádi poslechnete, ať už jste v životě vylezli na Zugspitze, Milešovku nebo třeba jen na štafle. A o co míň je tu prvoplánových dějových linek (Robova manželka s tváří Keiry Knightley), o to víc vám Kormákur nechává prostoru pro vlastní rozjímání. Někdo to bude považovat za vyprázdněnost, jiný v tom naopak uvidí příležitost, které mnohé jiné mainsteamy pro všechny exploze doslovnosti nedávají šanci. Sami uvidíte, z jaké strany se na vrchol tohohle filmu doškrábete.