Formulový sport pamatuje hodně rivalů, soutěživost ostatně vychází ze samotné jeho podstaty. Všichni na startu chtějí být nejrychlejší a jsou ochotni na oltář úspěchu obětovat cokoliv. Soutěživost Jamese Hunta a Nikiho Laudy byla přesto důležitější. V sedmdesátých letech přikovala k Formuli 1 neskutečné množství fanoušků a přenesla ji do nové éry masových médií. Jejich souboj na ostří nože způsobil, že na konci sedmdesátých let nakoupily vysílací práva všechny důležité televizní stanice po celém světě a Formule 1 tak mohla v následující dekádě rozkvést v královnu motoristického sportu. A generovat neuvěřitelné zisky. Není divu, že si Ron Howard pro svůj film vybral právě tuhle nesmrtelnou dvojici, jejíž (ne)přátelství definovalo hned několik sezón, ale především onu osudovou z roku 1976.

Předem bych rád zdůraznil, že jsem blázen do aut a částečně i do Formule 1, takže děj snímku pro mě nebyl velkým překvapením. Ron Howard se drží faktů a vypomáhá si uměleckou licencí jen když je to bezpodmínečně nutné (zjednodušení Grand Prix Velké Británie roku 1976, začátky Huntovy a Laudovy rivality už ve Formuli 3), takže pokud mezi vámi jsou pamětníci oné sezóny, kterou doporučuji poctivě nakoukat, protože se jedná o neuvěřitelné závodnické kousky, zřejmě je nepřekvapí, co se na plátně semele. Což ovšem neznamená, že to Howard nedokázal napínavě natočit. V posledních minutách filmu jsem sám sebe přistihl, jak se držím opěradla, protože jsem si nebyl jistý, jestli to opravdu skončí tak jako ve skutečnosti. Vám radím, abyste si nic nezjišťovali, protože jít na tenhle film bez výsledkového almanachu je to nejlepší, co můžete udělat.

Ale proč to vlastně takhle zdlouhavě rozebírám? Někteří hardcore fanoušci budou možná zklamáni tím, jak málo skutečného závodění ve filmu je. Howard měl na film pouhých 38 milionů dolarů, takže se občas musel snížit k digitálním trikům (zejména během bouraček) nebo nastříhal závod coby dobovou koláž. Intenzitě závodů to nijak neubírá a všechny klíčové okamžiky zmíněné sezóny jsou zpracovány tak, aby vás dokonale vtáhly do děje a především zdůraznily, jak nebezpečné tehdy závodění bylo. 450 koňských sil bez jakýchkoliv asistentů prokluzu, rozdělování brzdné síly, nebo moderních aerodynamických kouzel. Žádné inteligentní gumy z kosmických materiálů, bezpečnostní restrikce nebo smířlivé bariéry absorbující monopost jako ten nejpohodlnější airbag. Tehdy lidé na trati umírali, případně končili na invalidním vozíku. Tehdy se v závodech řadilo ručně šaltpákou - za celý víkend jste odřadili tisíckrát. A pokud se vám páka zlomila, prostě jste řadili jejím zbytkem - na rozedrané dlaně se tu nehrálo, důležité bylo vyhrát. Bolest je dočasná, sláva je věčná.

Nehodlám se tu vymezovat vůči tomu, jak jsou dnešní závody Formule 1 bezpečné, předem domluvené a zbavené jakýchkoliv emocí (když už se nějaké emoce objeví, jako nedávné taxikaření Alonsa a Webbera, jsou rychle potrestány). Naštěstí tak nečiní ani Ron Howard, celá ta oslava tehdejšího chlapáctví probíhá velmi nenápadně a nezúčastněně. Stačí prostě jen ukázat frmol tehdejších boxových uliček, pár ošklivých zranění po bouračkách v tréninku a představit hlavní hrdiny. Nic víc nepotřebujete, protože ti dva mají radosti i strasti tehdejšího závodění vepsané do tváře. James Hunt - britský playboy, který svůj talent ředil specifickým životním stylem: sex, drogy a chlast jsou největší slast, ale přesto dokázal po usednutí do kokpitu (často s několika promilemi) přehodit výhybku a dokonale se soustředit na závod. A Niki Lauda, přísný Rakušan s profesorským stylem jízdy, který divoké večírky vyměnil za ponocování v garáži a dokázal skvěle odladit auto a vodit ho po trati s milimetrovou přesností.

Ti dva k sobě chovali nekonečný respekt. Hunt obdivoval na Laudovi jeho schopnost porozumět mechanickým nedostatkům auta a odstranit je. Fascinovalo ho jeho soustředění a nevídaná přesnost. Lauda zase trochu záviděl Huntovi jeho uvolněnou povahu a především všeobecnou oblibu, navzdory tomu, že Hunt si nikdy před nikým nebral servítky. Lauda to uměl taky, ale jeho honba za perfekcionismem přiváděla k šílenství nejen jeho mechaniky, ale i majitele stáje a řadu přátel. Byl to ovšem Lauda, který si jako první našel životní lásku, zatímco nestálého Jamese jeho manželka podvedla s Richardem Burtonem (ve filmu ho měl hrát Russell Crowe, ale nakonec z toho sešlo). Všechny tyhle jemné životopisné nuance snímek prodává tak přesvědčivě a lhostejně, že někdy až litujete jeho tempa. Ron Howard ani v dialogových scénách neřadí neutrál, což z Rivalů dělá strhující a neustále bublající podívanou.

Daniel Brühl a Chris Hemsworth se svým předlohám podobají až neuvěřitelně, přičemž jejich charaktery jako by jim byly ušity přímo na tělo. Brühl se dikcí i chováním v Laudu doslova proměnil a nedivil bych se, kdyby z toho koukala nějaká nominace. Hemsworth svým způsobem hraje Thora v závodní kombinéze, ale James Hunt ve skutečnosti byl oním boh..émem, přesně tím nezvedeným synkem, příliš zvyklým na úspěch a snadný průchod životem. I proto jejich konfrontace dokonale funguje a divák velmi jasně vnímá jejich přednosti i nedostatky. Ten opravdový závod je mezi nimi, to opravdové napětí eskaluje v dialogových scénách a nikoliv na trati. Ronu Howardovi se opět podařilo navodit dokonalou dobovou atmosféru a přivést před kameru herce, kteří se ochotně promění ve své postavy. Zároveň ale vystihnul to, co dělá závodění tak fascinující podívanou. V některých okamžicích snese snímek srovnání pouze s fandovským etalonem všech racingových filmů, Le Mans Stevea McQueena z roku 1971.

Le Mans byl McQueenovou srdcovkou. Pod filmem je sice jako režisér podepsaný Lee H. Katzin, ale celý film je vlastně McQueenovým dítětem. A místy je to opravdu spíš milostný dopis motoristickému sportu. Auta tu hrají první, druhou i třetí roli. Nekonečné průjezdy rovinkou Mulsanne, způsobující ušní i oční orgasmus milionům fanoušků a tu a tam McQueen zamyšleně hledící do dáli, případně řešící lásku k autům, která se tak osudově střetla s láskou k ženě. Rivalové jsou trochu jako Le Mans naruby. Ron Howard takticky a podle mého velmi chytře odsunul samotné závodění na periferii a soustředí se na jezdce jako takové. Co definuje jejich ochotu nechat se pro první místo třeba i zabít, jaké mezi nimi panují vztahy na trati a mimo ni. A co je potřeba, aby se před pravidelným vydáváním se všanc osudu, konečně jednou zastavili a ohlédli.

Snímek logicky kulminuje osudovou Laudovou nehodou a jeho následnou rekonvalescencí. Až tady začíná na povrch prosvítat skutečná podstata Huntova a Laudova vztahu, až tady pochopíte, že Huntovo krysí častování je ve skutečnosti přátelským popichováním, které bral Lauda vždy sportovně. Všechno do sebe zapadne a Laudův comeback vyvrcholí tak, že by to sebešikovnější hollywoodský scenárista nesepsal lépe. I s tímhle odkazem by si ale leckterý režisér dokázal podříznout větev, jak ostatně každý rok vídáme u mnoha nabubřelých životopisů. Rivalové k nim naštěstí nepatří, a rozhodně to není proto, že by vsadili na atraktivní prostředí závodů. Ne, Howardův film exceluje přesně tam, kam míří většina životopisů. Chtějí nabídnout zajímavý příběh o zajímavých lidech. Cesta do pekla je však dlážděna dobrými úmysly a ne vždycky se vznosné myšlenky povede přenést z papíru na stříbrné plátno.

V tomhle případě byste měli sousloví jako "oscarové ambice" nebo "podle skutečných událostí" s přehledem ignorovat. Akorát filmu předem kazí pověst, protože předem čekáte něco jiného, než je vám ochoten nabídnout. Tohle je vzrušující sonda do dob, jež by chtěl každý chlap s duší kluka prožít na vlastní kůži. Proč? Napadá mě asi stovka důvodů. Nebojte se na tenhle film vzít přítelkyni, protože drama vetknuté do závodnických kulis ji dostane do kolen. Nebojte se na tenhle film vzít svého otce, protože vhodnější příležitost ke společnému filmovému zážitku letos rozhodně nenajdete. A vlastně můžete vzít celou rodinu. Jistě, v tomhle filmu se kouří, chlastá a souloží trochu víc než v běžném českém filmu (i když...), ale pevně věřím, že i vaše babička by mu během závěrečných titulků dala palec nahoru. Motoristický sport podobný snímek potřeboval jako sůl. A my vlastně taky, protože je přesně tím důkazem o tom, že se blockbusterové léto láme do kromobyčejně zajímavého podzimu. Jinými slovy řečeno, film nepotřebuje velký rozpočet. Stačí když má velké srdce.