Max Rockatansky se dvou zářezů v rubrice V.I.M. už dočkal, od té doby však uběhla už více než dekáda a půl, během níž se navíc objevil další díl; či spíše nečekaná resuscitace celé série. George Miller se na prahu sedmdesátky vrátil ke své nejpopulárnější značce a navzdory všem předpokladům vytvořil dílo, které se okamžitě zařadilo mezi nejstylovější a nejopulentnější akčňáky dekády.

A tak přestože je tahle výsostná rubrika vyhrazena primárně zaprášeným klasikám, na něž se vyplatí vzpomínat, v tomhle případě se sluší udělat výjimku – a to nejen kvůli blížící se premiéře prequelové Furiosy jakožto pátého příspěvku do franšízy Šíleného Maxe, ale i jednoduše z toho důvodu, že vypilovanějších a více strhujících akčních snímků byste za poslední desetiletku napočítali na prstech jedné ruky zasloužilého kopiníka.

Šílený Max: Zběsilá cesta: FOTOGALERIE

Osobně musím přiznat, že první projekce téměř přesně před devíti lety mě nechala spíše chladným. Vždyť oni prostě celou dobu někam jedou, pak se otočí a jedou zase zpátky! A jak vlastně ten svět může fungovat, když vládci jednotlivých osad působí ještě šíleněji a sociopatičtěji než všichni ostatní a bez jediného zaváhání se účastní sebevražedných honiček? A jaktože má v úvodu představená Citadela takové zásoby vody a rostlin, o něž je všude jinde taková nouze? A tak dále. Zběsilá zde není jen cesta, na níž se nesourodá skupina postav vydává, ale v podstatě úplně všechno. S odstupem let se ale tyto podivné principy, na něž musí publikum přistoupit, ukazují jako jedna z klíčových devíz filmu.

V duchu názvu i podstaty celé série zde totiž nenajdeme v podstatě jedinou normálně se chovající postavu. Postapokalyptický svět je obýván jen uvnitř či navenek (a nejčastěji oběma způsoby) zmrzačenými figurami, jež v každém momentu volí to excesivnější a extrémnější řešení. Výsledkem je jedna monstrózní dvouhodinová honička, u níž si sice občas na pár minut vydechneme, vzápětí ale další desítky minut už po dechu lapat nestíháme, neboť Miller servíruje zase o kus vyhrocenější a z hlediska vztahů mezi postavami propracovanější akční pasáž, než byla ta předchozí.

Zběsilá cesta stojí za pozornost i proto, že se z ní stal hit navzdory řadě pomyslných červených vlajek, jež se nad projektem vznášely. Miller totiž chtěl čtvrtý díl série natočit už v 90. letech, než se ale už napsaný scénář stihl dostat do produkce, proběhlo nejdříve 11. září, posléze válka v Iráku, Millerovy závazky týkající se animáku Happy Feet, kontroverze kolem Mela Gibsona a nakonec i jeho příliš vysoký věk. Každá z těchto událostí mohla být z různých důvodů hřebíčkem do rakve celého díla, ovšem Millerova zarputilost navzdory jeho vlastnímu pokročilému věku a nutnosti kompletně přeobsadit hlavní role dovedla trably stíhaný projekt, svého času uvězněný v nechvalně známém „development hell“, do zdárného konce.

Jeho tvůrčí aura přiměla kameramanskou legendu Johna Sealeho k návratu z důchodu a právě kamera spolupracující se střihem od Millerovy manželky Margaret Sixel, do té doby ve sféře akčních filmů zcela nezkušené, vytváří ze Zběsilé cesty skutečně zběsilou, přitom však stále přehlednou podívanou. Miller společně se Sealem vsadil na udržení klíčového dění uprostřed obrazu, díky čemuž lze akci přehledně sledovat navzdory rychlému stříhání i obrovské dynamice v pohybu postav a objektů. O Zběsilé cestě vznikla spousta videoesejí slintajících nad rytmizací akce nebo čitelností děje i v chaosu bitevní vřavy. A skutečně bychom nenašli mnoho akčňáků, které se s tak náročným zadáním popasovaly lépe; a spousta našeho recenzního žehrání nad nepřehledností bitek a honiček jiných současných akčňáků je toho důkazem.

Jistě se na tom podepsaly i detailně předkreslené storyboardy či Millerova neústupnost v minimálním používání digitálních efektů, jež jsou ve výsledku patrné hlavně na barevnosti některých specifických scén. Celek drží pohromadě i díky strhujícímu soundtracku od Toma Holkenborga, známějšího jako Junkie XL, který dokáže trefně podbarvit heroické momenty stovek kaskadérů i známých tváří v hlavních rolích.

Téhle noční můry charakterních herců, kde se mluví jen minimálně, se tradičně huhlavý drsňák Tom Hardy a stejně tradičně uhrančivá Charlize Theron zhostili výborně a Nicholas Hoult se zástupem bizarních záporáků i harémem krasavic rovněž rozhodně nic nezkazili. Lze se přitom bavit o tom, zdali je hlavní postavou spíše Max, jenž se postupným znovunalézáním morálních hodnot navrací ke svému dávno zapomenutému policejnímu já, anebo Furiosa, primární hybatelka děje a vůdkyně pomyslného ženského odporu vůči doslova toxickému patriarchátu.

Neochotou zabíhat hluboko do nitra postav a důrazem na vyprávění prostřednictvím vizuální stránky namísto příliš vysvětlujících dialogů Miller nechává hledání klíčových poselství na publiku. Sám přitom zmínil totéž, co říká Max během úvodního monologu – totiž že hlavní motivací je zde prosté přežití a film nás nepřímo nutí k zamyšlení, co stojí za sebeobětování a kdy je naopak přežití smysluplnější.

Přehrajte si trailer Jde tedy o jakýsi vysokooktanový western, jehož vypravěčský minimalismus dává publiku příležitost ke svobodnému prozkoumání základů lidské civilizace, morálního úpadku, ekologických hrozeb či třeba také feminismu, hledání naděje v bezútěšnosti a role náboženství – hlavně ale i po bezmála dekádě nabízí možná ten nejživelnější a nejpůsobivější akční zážitek, jaký kinematografie 21. století dokázala přinést.