Filmů dnes vzniká tolik, že se občas nevyhneme situacím, kdy dva projekty zpracovávají téměř stejné téma nebo stejnou historickou osobnost. Přesně to se stalo u slovenské krasobruslařské ikony Ondreje Nepely. Nedávno jsme mohli vidět film Nepela s Josefem Trojanem v hlavní roli a teď do kin přichází Šampión. I když se objevuje jako „druhý v pořadí“, ve skutečnosti na něm režisér a scenárista Jakub Červenka pracoval celých deset let.

Vyloženě srovnávat oba filmy by nedávalo příliš velký smysl, přesto se tomu člověk občas těžko ubrání. Naštěstí to ale není vždy nutné, protože Šampión má své vlastní oprávnění k existenci a rozhodně nestojí za to ho přehlížet jen kvůli tomu, že už tu byl jeden podobný projekt. Naopak přistupuje k Nepelovu odkazu z trochu jiné perspektivy a díky tomu přináší cenný doplněk.

Červenka sám říká, že nemá rád klasické životopisy, které líčí život hrdiny od dětství až po smrt. Proto se ve svých filmech soustředí na kratší intenzivní časové úseky. Stejně jako v Hovorech s TGM i tady zvolil komornější formu. Většina děje Šampióna se odehrává během pouhých 24 hodin, konkrétně 13. a 14. ledna 1973. Krátký prolog sice ukáže Nepelův návrat do Československa a pohřeb jeho přítelkyně Hany Maškové, ale hlavní děj je velmi koncentrovaný.

Šampion: FOTOGALERIE

V té době je Ondrej Nepela sice národní hrdina, kterého lidé na ulici poznávají, zároveň však prožívá velký vnitřní tlak. Komunistický režim mu cenzuruje vyjádření, vyhrožuje mu vážnými následky, pokud na mistrovství světa nevyhraje zlato, a výrazně mu komplikuje plány do budoucna. Největší problém má ale v osobním životě, jeho homosexualita není pro režim tajemstvím a jedině díky jeho sportovním úspěchům a slávě se mu daří před perzekucí částečně chránit.

Velkou roli hraje i vztah s trenérkou Hildou Múdrou. Jana Nagyová ji ztvárnila jinak než Zuzany Mauréry z nedávného Nepely a scénář mezi nimi buduje více napětí, Nepelovy drobné vzpoury proti systému totiž ovlivňují i lidi v jeho okolí. Červenka se při přípravě pečlivě ponořil do archivních materiálů a snažil se o co největší historickou věrnost jak v detailech doby, tak v samotném chování a pocitech hlavní postavy.

Na rozdíl od předchozího snímku, který byl více stylizovaný a interpretační, působí Šampión střízlivěji a moderněji. Režiséra zajímá především vnitřní svět sportovce. Ten kontrast mezi veřejným triumfem a soukromým peklem, které nedokážou vyléčit žádné medaile. Film také více prostoru věnuje přátelství se zpěvačkou Evou Pilarovou (v podání Martiny Jindrové), která zde vystupuje jako výraznější opora než trenérka Múdrá.

Adam Kubala v roli Ondreje Nepely přesvědčí už svým zjevem a typově sedí velmi dobře. Daří se mu vystihnout introvertní povahu postavy, kde emoce proudí spíš skrz drobná gesta, pohledy a narůstající vnitřní napětí než skrz velké monology. Jako rodilý Slovák navíc mluví slovensky naprosto přirozeně, což roli dodává na autenticitě (a má tak jistou formu výhody oproti Josefu Trojanovi). Vedle něj zaujmou i Miroslav Hanuš v roli typického komunistického funkcionáře nebo Karel Dobrý a jeho syn Cyril Dobrý. 

Nepelova homosexualita je ve filmu přítomná, ale není nijak násilně zdůrazňována, zůstává uvěřitelná v kontextu doby, kdy se takové věci oficiálně „nenosily“. Film mimo jiné připomíná, jak režim po Nepelově smrti záměrně zakrýval skutečnou příčinu (komplikace spojené s HIV) a nahradil ji oficiální verzí o rakovině lymfatických uzlin.

Oba filmy se v mnoha ohledech liší: jeden je více retro a emocionálně stylizovaný, druhý střízlivější a dle všech náznaků také fakticky přesnější. Mají různé tempo, různé důrazy i různé herecké přístupy. Právě proto se skvěle doplňují, místo aby si konkurovaly. Každý z nich ukazuje jinou část Nepelovy osobnosti a jeho složitého života.

Přehrajte si trailer Šampión tak rozhodně není zbytečný druhý film. Naopak díky desetileté pečlivé přípravě a odlišnému úhlu pohledu přináší hodnotný pohled na člověka, který zůstává i desítky let po smrti stále trochu tajemstvím. A i když bychom si přáli, aby se podobné „dvojité“ zpracování nestalo běžným jevem (tři filmy o Karlu Gottovi nebo Livii Klausové by asi nikdo nechtěl), v tomto konkrétním případě to dopadlo lépe, než se dalo čekat. Oba snímky dohromady vytvářejí bohatší a komplexnější obraz Ondreje Nepely – člověka, který byl mnohem složitější, než jak ho oficiální propaganda tehdejší doby prezentovala. I proto se dá tak nějak žít s tím, že jsme se v horizontu sedmi měsíců dočkali dvou biopiců jedné a té samé osobnosti. I proto, že ani jeden z nich z tohoto souboje nevychází jako ten výrazně horší. Každý z nich je prostě jiný a i proto si svou existenci bez problémů obhájí.