Přiznám se, že ještě před pár dny jsem moc netušil, kdo byl Ondrej Nepela. Dovedl bych ho zařadit mezi sportovce a možná, že nakonec i mezi krasobruslaře, tím by to ovšem končilo. Na druhou stranu olympijských vítězů se zajímavým životním příběhem Československo zase tolik nemá a podle reakcí v sále je Nepela pro starší generaci přinejmenším na Slovensku něco jako Hašek a Jágr pro Čechy, kteří vyrůstali v devadesátých letech. O sportu, honbě za olympijským zlatem a titulem mistra světa, ale nakonec filmový Nepela úplně není. 

Je rok 1972 a v Bratislavě se slaví, na tamním letišti právě přistálo letadlo, z něhož vystupuje Ondrej Nepela, čerstvý olympijský vítěz, kterého vítá dav fanoušků a nedočkaví novináři. Přivezl domů zlato a momentálně je asi nejlepším krasobruslařem světa. Introvertní sportovec není z davů nadšený, ale zvládá to. Možná i proto, že své trenérce Hildě Múdré oznámil, že chce skončit a těší se, jak bude moci vyrazit do zahraničí a přidat se k populární lední revue. Jenže doba podobným snům nepřeje. Na Slovensku se totiž má konat příští mistrovství světa a Nepela na něm musí vystoupit a celkem jasně mu naznačí, že alternativa neexistuje. Čeká ho tak ještě další rok na bruslích a když do jeho života zasáhne tragédie, začíná si uvědomovat, že na některé věci je sám. A že na ty nejtěžší možná sám navždycky bude. 

Scenárista a režisér Gregor Valentovič pojal Nepelu mnohem víc jako intimní portrét sportovce semletého dobou a konvencemi než jako sportovní film. Na krasobruslení tu dojde a závodní i tréninkové scény jsou natočené výtečně (ale zapomeňte na hollywoodský styl, o něj se tu nikdo nepokoušel). Prim tu hraje samotný sportovec uvězněný v socialismu, kde mu všichni s úsměvem gratulují, jen aby mu nenápadně naznačili, že pokud nebude poslouchat soudruhy, dovedou mu hodně zkomplikovat život. Navíc po smrti nejbližší kamarádky jen marně hledá někoho, kdo by mu mohl být oporou a komu by mohl svěřit svoje největší trápení. A čím víc se blíží mistrovství, tím víc se musí rozhodovat, jestli k němu přistoupí tak, jak se líbí vládě a sportovním funkcionářům, nebo na něm bude sám sebou i s rizikem, že přijde o vše, o čem sní. 

Gregor Valentovič hodně spoléhá na Josefa Trojana, který ho ve své zatím asi největší roli rozhodně nezklamal. Nepela je v jeho podání citlivý a do jisté míry vyděšený kluk a vůbec nezvládá to, co na něj život hrne a i když ho obklopují lidé, kteří v něj věří, dochází mu, že to nejpodstatnější si musí vybojovat sám. Valentovič se cíleně vyhýbá patosu, často jen naznačuje, co se jeho hrdinovi odehrává v hlavě a Trojan svoje vnitřní boje ukazuje obvykle jen mimickými svaly. Žádný řev, žádné vyhrocené situace, jen tichý odpor a občas tiché a nenápadné hrdinství. 

Na jednu stranu je tenhle přístup dobrý. Nepela sází na uvěřitenost. Na odvahu nebylo v sedmdesátých letech moc času a mohl přijít skutečně o všechno, na druhou stranu pár silnějších a emotivnějších scén by tomuhle dramatu rozhodně prospělo, protože ona tichost a klidnost se začne časem malinko okoukávat. A bohužel směřuje k lehce snovému finále, které asi na papíře vypadalo dobře a silně, ale ve filmu je trochu jako pěst na oko a působí nuceně a trochu neadekvátně. 

Celkově jde o solidní a v těch správných momentech silné drama o lidské samotě a neschopnosti nebo spíš nemožnosti být upřímný ke svému okolí. Díky Trojanovi a Zuzaně Mauréry v roli jeho trenérky, ale dovede na ty necelé dvě hodiny zaujmout. Jen ta snaha řešit hlavně nitro hlavního hrdiny logicky vede k tomu, že tempo není občas úplně svižné a filmu by slušela trošku větší gradace. Jako příběh sportovce, o kterém obávám se mladší generace diváků moc neví, však Nepela funguje tak, jak by měl. Pokud tedy přistoupíte na fakt, že víc než sportovní příběh vypráví ten osobní, který je ale možná o dost zajímavější. Škoda, že tvůrci nešli v těch nejdůležitějších momentech víc na dřeň. Takhle jejich dílo z člověka trošku vyvane.