Po loňském roce by člověk mohl začít mít pocit, že to s českým filmem nakonec možná nebude tak zlé. Dostali jsme totiž hned několik domácích snímků, které byly povedené a pár z nich se nebálo nabídnout něco, na co u českých filmařů nebýváme zvyklí. Zkrátka to vypadalo dobře. Ovšem pár těhle silných sezón už jsme zažili a víme,  že jde pořád spíš o výjimku než o trend. Ale stejně jsem rád, že Hanč s Vrbatou se té loňské nabitější sezóně vyhnuli a nejdou proti žádné velké konkurenci. Je lepší dávkovat si tu kvalitu postupně a vzhledem k tomu, že domácí konkurence teď nic moc nenabízí, mohli by si lidi k Poslednímu závodu najít cestu. A taky by to hlavně udělat měli. 

Příběh krkonošské tragédie, kdy během náročného závodu po hřebenech umrzli lyžaři Hanč a Vrbata, je dost známý, ale zároveň byl v minulosti vyprávěn různě. Podle toho, jak se režimu hodil. Tvůrci Posledního závodu se rozhodli pochopitelně vykašlat se na politiku a soustředili se na hrdiny, především na Emericha Ratha, Němce, Hančova kamaráda a lyžaře, který celou tragédii viděl na vlastní oči. A jehož příběh doposud zůstával trestuhodně opomíjený. 

Poslední závod: FOTOGALERIE

Zaměření na Ratha, který tu přesto má spíš velkou vedlejší než hlavní roli (ve středu dění je pořád Hanč) nejlépe ilustruje, o čem a co tvůrci Posledního závodu chtěli vyprávět. Ačkoliv tu jsou náznaky většího příběhu a nakousnou se témata jako důležitost vlastní národní identity v Rakousku-Uhersku, soupeření Čechů a Němců v oblastech, kde žijí oba národy, ale i něco jako „boj o Krkonoše“, scenárista a režisér Tomáš Hodan tyhle věci jen načne a ani se nesnaží jít nějak zásadně do hloubky. Animozita mezi českými a německými sportovci se tu řeší jen do té míry, aby pomáhala budovat atmosféru a lehce motivace hrdinů, přesto je jasné, že Hanč, Rath, Vrbata i další jsou především sportovci. Chtějí jezdit, chtějí závodit, chtějí vyhrávat a vzájemné přátelství a úcta jsou pro ně osobně o trošku důležitější než politika. 

Právě tohle může být do značné míry pro někoho problém. Poslední závod totiž může navodit dojem, že v něm je nakousnutá spousta věcí, od nichž pak autoři utíkají. Nejen při snaze tvořit autentickou dobovou atmosféru, ale i při pasážích odehrávajících se na konci padesátých let. Snad jen konkrétně v těch se dostaví pocit jisté dějové a emocionální prázdnoty, respektive nadbytečnosti celé dějové linky s Oldřichem Kaiserem (jakkoliv dobrým), jinak je však od začátku jasné, že Hodanovi nešlo o film, který by se pokoušel zabrušovat do historicko-politických souvislostí víc, než by bylo potřeba. A díky výborným hercům, možnosti točit na autentických místech a působivé kameře se mu to daří. Chtít po Posledním závodu, aby šel víc na dřeň co se týče politiky, dobovém volání po vlastenectví a podobných témat, mi přijde trochu nefér. Všechno tady totiž nakonec stejně směřuje jen k ledovému peklu na hřebenech hor. A tady to začne být skutečně zajímavé. 

Závěrečná třetina je totiž audiovizuálně úplně jinde než většina domácí produkce a jakmile se Poslední závod stane regulérním survival thrillerem, bez problémů snese srovnání s hollywoodskou špičkou. Hodan si pohlídal technickou stránku věci (víme, že to v Česku není zdaleka standard) a člověk si díky rychlému tempu a nápaditému vizuálu skoro ani nevšimne, jak se sluncem zalité vrcholy hor mění v ledové peklo. Jak se z nadšených závodníků stávají vysílené trosky, které drtí vichřice. S každou další minutou se film stává drsnějším a krutějším. Zároveň ale zůstává opravdový a uvěřitelný. Skvělá kamera a perfektní zvuk, kdy má člověk bez legrace pocit, že na něj padá kino, dělají z Hančovy snahy vyhrát za každou cenu a následného boje o přežití velmi intenzivní podívanou. A z pohledů na Kryštofa Hádka je vidět, že si to na place on i jeho kolegové vážně oddřeli. 

Přehrajte si trailer Když bychom k výsledku přistupovali jako k čistě historickému dramatu, dalo by se tvůrcům vytknout ledacos, ať už nedostatečný prostor pro některé vedlejší postavy, ne úplně funkčně dramaturgicky vystavěné vyprávění plné odskoků do jiné doby nebo neochota pouštět se do potenciálně zajímavých témat. Jenže Poslední závod chce být především tím survival dramatem a jako takové funguje prakticky bezchybně. Pokud tu teď mluvíme čistě o žánru a o technických kvalitách snímku, natočil Tomáš Hodan film světové úrovně. Takový, co i přes velké české téma nenutí ani na chvilku diváka omlouvat si kompromisy právě tím, že je to „na Čechy dobrý.“ Poslední závod je ten typ filmu, jaký jednou za čas člověk vidět potřebuje. Už jen proto, aby se dalších pár let mohl u domácích sexisticky-romantických komedií ujišťovat, že i u nás máme na víc.