Vzpomínáte si na kouzelný animák Jak vycvičit draka z roku 2010? Doufám, že ano, protože je to jeden z nejlepších animovaných filmů všech dob! Určitě si proto vybavíte krásně se rozvíjející vztah Škyťáka a Bezzubky. Bez ohledu na dechberoucí letecké scény a tehdy ještě cool 3D záběry to bylo právě přátelství mezi netradičními parťáky, co představovalo hnací motor celého příběhu. To samé platilo o vztahu malé holčičky a mimozemské formy života v Lilo a Stitch (2002). A proč zmiňuji právě tyto dva snímky? Protože jejich spolurežisérem byl Chris Sanders. Ten samý Chris Sanders, který vám nyní přináší další animovaný příběh o pevných poutech mezi nečekanými hrdiny – robotem a malým housetem. A vám z toho opět půjde hlava kolem!

Těžko říct, jak to Sanders dělá, ale i jeho nejnovější animovaný počin si navzdory všemu okamžitě zamilujete. Příběh o domácí robotce Rozzum, která je naprogramovaná, aby splnila každý úkol, se rozbíhá v okamžiku, kdy po aktivaci zjistí, že pravděpodobně nedorazila do místa původního určení. Probouzí se totiž na opuštěném ostrově plném divoké zvěře. A vůbec nikdo jí nechce zadat žádný úkol. Ostatně jak by také mohl, když ji zvířata považují za příšeru a buď před ní prchají, nebo ji rozebírají na součástky. Jenže Rozzum má jediný cíl – sloužit. A tak se trpělivě učí zvířecí řeči, snaží se udržet všechny součástky pohromadě a přitom čeká na svůj první úkol. A ten nakonec přijde. Jenom to nebude úkol typu „vynes koš“ nebo „vymaluj předsíň“. Z robotky se totiž stane náhradní máma.

Rozzum v divočině: FOTOGALERIE

Netradiční vztahy dvou naprosto odlišných hrdinů jsou filmovým kamenem mudrců mnoha žánrů, přičemž animáky v tomto směru nejsou výjimkou. Samotný námět postavit k sobě dva protiklady ovšem nestačí – musíte do filmových postav vdechnout skutečné osobnosti a nechat je vzájemně se otloukat o toho druhého. Což se Chrisi Sandersovi vždycky dařilo, bez ohledu na to, zda měl za zády silnou knižní předlohu (Jak vycvičit draka) či nikoli (Lilo & Stitch, Croodsovi). A stejný úspěch sklízí i v případě poselství o nezlomnosti rodičovské lásky. Rozzum se k adoptivnímu potomku chová se stejnou intenzitou jako biologický rodič, až na to, že rodičem není. A už vůbec ne biologickým. Je z kovu, plastu a křemíkových destiček polovodičových čipů. Přesto – nebo snad právě proto – jsou jeho leckdy bizarní rodičovské snahy tak půvabné.

Abyste mě nechápali špatně – Rozzum v divočině je v prvé řadě velmi rozjíveným a příjemně ztřeštěným příběhem o střetu umělé inteligence s divokou přírodou. Je plný gagů, situačního humoru a vtipů o zhebávání. Vztahy mezi zvířaty navzájem i mezi nimi a Rozzumem jsou vykresleny velmi zemitě a funkčně, bez typického animovaného zkreslování a přehrávání. Právě to vás jako první kopne do holeně, abyste začali dávat pozor, protože tady se o pozornost hlásí slibný kandidát na animák roku. Ano, vím o pixarovce V hlavě 2, ale tam se jelo na jistotu a navíc šlo o pokračování zbavené originality prvního dílu. Rozzum v divočině takovýto hendikep nemá a směle servíruje jeden smeč za druhým. Některé fóry jsou přitom tak praštěné, že vám svou absurdností připomenou nedávnou komediální pecku Stovky bobrů.

Zároveň je to ale i dojemné a leckdy sentimentální podobenství o těžké a nevděčné úloze rodiče v životě jejich potomků. Je sice pojata mile a ve snaze pobavit malé i velké diváky, v některých scénách ve vás ale bude silně rezonovat pocit, že vám Rozzum mluví z duše. Tedy pokud jste rodič. Pro mrňouse a teenagery se bude pořád jednat o živelnou estrádu vykreslenou v příjemných pastelových barvách, jejíž grafická podoba se směle řadí k tomu nejlepšímu za poslední roky. Umělecké dokreslování počítačově renderovaných objektů přidává nečekaně silný umělecký prvek, jenž do dojemného příběhu o náhradní matce a jejího adoptovaného syna zapadá mnohem lépe než sterilní prostředí klasické počítačové animace.

Jestli ovšem Rozzum v něčem vyloženě selhává, pak jsou to vedlejší témata. Vztah robotky ke zvířátkům je od začátku vystavěn na objektivní skutečnosti, že pro přirozené obyvatele ostrova je robotická máma příšera a podle toho se k ní i chovají. Zároveň je říše zvířat na samém začátku představena ve své přirozené podobě, tj. jako potravní řetězec, kde býložravci i masožravci následují své přirozené instinkty. A smrt je považována za součást jejich života. Odtud ty vtipy o zhebávání. Jenže v posledním dějství se autoři rozhodli, že se na to všechno vykašlou a nechají Rozzum, aby zvířátka spojila do obří komunity, která táhne za jeden provaz. A tady to nefunguje vůbec. Jistě, morální poselství je jednoznačné, ale skutečně musíme v relativně dospělém animáku sledovat, jak se medvěd, lišák, sob a vačice berou (ehm) za ruce a žijí společně v klidu a míru? Originální koncept zvířat, co se v animáku chovají jako zvířata, tím končí jako druhořadá zábava pro nejmenší.

Druhým kamenem úrazu je několikanásobné finále a s tím spojený problém opakovaného ždímání divákových emocí. V průběhu filmu vám scénář naznačí, jakým směrem se půjde a vše navíc nasvědčuje tomu, že se to obejde bez zbytečného grandiózního finále tak nepatřičného pro pohádku o síle rodičovské lásky. Ale co čert nechtěl, najednou se na vás řítí ne jeden, ale hned dva nebo tři konce a během každého z nich z vás tvůrci ždímají ty samé emoce a říkají – teď už to přijde! Jenže ono to nepřijde ani poprvé, ani podruhé, ani potřetí. Protože tvůrci zařadí zpátečku a namísto vážně(ji) pojatého poselství o životě dětí i dospělých tady máme dort, do něhož se dá vrazit úplně všechno. Pejsek s kočičkou by měli radost, ale já ne.

Přehrajte si trailer Nicméně navzdory tomu se rozhodně nejedná o žádné výrazné vady na kráse jinak veskrze povedeného animáku. Jeho největší pozitiva sice najdete v první polovině filmu, jsou ale takového kalibru, že jim baterie vydrží i na druhou půlku, kde Rozzumovi začne přeci jenom trochu docházet energie i nápady. Půvabnou a ryze českou stopou je pak odkaz na Čapkovo R.U.R., což sice žádné výrazné plusové body nenažene, ale našince určitě potěší. Karel Čapek by se možná divil, kam to jeho roboti dotáhli, ale věřím, že by se dobře bavil.