Problémy v mezilidských vztazích představují žánrově svébytnou a velmi specifickou kapitolu zájmů světových filmařů. Každý národ je v něčem výjimečný, stejně jako jsou jedinečné prožitky lidí, o jejichž vztahy se jedná. Manželé, partneři, rodiče, děti, škola, práce, nejrůznější menšiny toho či onoho směru... to vše nás každý den obklopuje a zároveň představuje živnou půdu pro nejrůznější dramata. Jejich míra přitom kolísá od těch každodenních až po ta nejhlubší, zanechávající na duši nehojící se rány. Co si potom mají lidi počít? Jak mají žít? Kde mají hledat životní sílu znovu vstát, když je osud srazí na kolena? Právě takové otázky si ve svém druhém snímku klade japonská režisérka Hikari a současně přichází s poněkud překvapivou odpovědí.

Řešením mnohých lidských problémů totiž nalézá v "rodině k pronájmu". To není jenom název filmu samotného, ale i ústředním tématem a současně názvem malé tokijské agentury, která po vzoru zážitků na míru zprostředkovává lidem přesně to, co potřebují. A tím je mezilidský kontakt. Do popředí tady pochopitelně vystupují japonská specifika velmi formálně až rigidně vybudované společnosti, kde role jednotlivce podléhá obrovským tlakům a vede k situacím, z nichž často není zdánlivě úniku. Přitom by stačilo doplnit chybějící kamínek mozaiky, aby se životní kolo štěstěny pootočilo o jedno jediné políčko směrem dopředu a najednou vše zapadne na své místo. Kdo by takové lákavé nabídky nevyužil?

Rodina k pronájmu: FOTOGALERIE

Pokud jste viděli režisérčin filmový debut 37 sekund z roku 2019, berte Rodinu k pronájmu jako pokračování jejího společenského studia mezilidských vztahů. Zápal pro odhalování motivů a vnitřních konfliktů lidí při jejich nekonečném souboji o životní štěstí tváří v tvář anonymní mase společnosti, která nás obklopuje, je v obou jejích snímcích prakticky hmatatelný. Ostatně jde o otázky, na které režijně i scénáristicky hledala odpověď rovněž ve své předchozí krátkometrážní tvorbě – v dobové fresce Tsuyako (2011), magické poetice A Better Tomorrow (2013) nebo tančení performanci Where We Begin (2015). Nicméně Rodina k pronájmu je z hlediska její tvorby přeci jenom v něčem odlišná.

Možná za to může společná americko-japonská koprodukce, možná se jenom Hikati rozhodla natočit divácky vstřícný film, ale ať už je důvod jakýkoli, výsledek vás možná překvapí. Rodina k pronájmu odmítá být depresivní rešerší o parazitování na lidských emocích a potřebách. Ačkoli by mohla. Postrádá dusivou nevyřčenost Hamagučiho tříhodinového eposu Drive My Car (2021) a není ani generační výpovědí jako Dokonalé dny od Wima Wenderse (2023). Místo toho nabízí cestu, jak nalézt smysl a účel tam, kde si člověk zahrává s lidskými potřebami nejniternějšího rázu. Nebo spíš kde nalézt vykoupení za to, jak lehkovážně se lidé vměšují do života ostatních. I kdyby za to byli dobře placeni a žili v přesvědčení, že dělají dobrou věc.

Hlavním hrdinou příběhu je herecky neuvěřitelně zrající Brendan Fraser v roli osamělého amerického herce Phillipa, protloukajícího se už sedm let Japonskem ve snaze prorazit jako herec. Jenže kromě štěků v ulítlých reklamách a pochybných seriálech nemůže o nic kloudného zavadit. Proto navzdory počátečním pochybám vezme zavděk zaměstnání v Rodině k pronájmu, agentuře dodávající zákazníkům postavy podle jejich přání. Díky tomu se z Phillipa stává na jeden den manžel mladé ženy toužící po útěku z rodinného pekla, jindy zase americký novinář zajímající se o život a dílo přestárlého herce, až se nakonec ocitne v roli otce malé díky jménem Mia, jejíž matka potřebuje sehrát zdání spořádané prodiny, aby dcera měla šanci dostat se na soukromou školu. Jak dlouho se podaří Phillipovi žít mnoha životy, než ho postupně všechny doženou?

Tuto otázku si Hikari časem samozřejmě položí, protože zkoumání etického a morálního dilematu takovéhoto podnikání je nasnadě. Brendan Fraser přitom není jediný, kdo si projde předvídatelnou katarzí – společně s ním dospěje k poznání o pochybných morálních kvalitách jejich práce i majitel agentury (Takehiro Hira) a jeho další dva zaměstnanci. Je to však právě Brendan Fraser, jehož Phillip vás provede všemi zákoutími nově vytvořených „rodinných“ vazeb a ukáže vám, že pro křehké lidské duše není žádná lež plně ospravedlnitelná. Hikari ovšem důsledně dbá na to, aby vyznění celého filmu i jeho jednotlivých zápletek nebylo konfrontační, ale spíš hloubavé. Jak bude Phillip procházet dlouhou cestou k prozření, budete společně s ním prožívat jeho upřímně míněnou snahu lidem pomoct, ačkoli dobře víte, že jeho jednotlivé „role“ nejsou ničím jiným než falší a klamem. A následná snaha to všechno zachránit bude možná vyznívat až příliš laskavě, ale rozhodně ne nuceně nebo nepřirozeně. Protože ledacos z toho, co člověk v životě pokazí, jde znovu napravit.

Přehrajte si trailer Celkovému ladění filmu do optimistických tónů pomáhá i hudba Jóna Þór Birgissona (Tom Clancy: Bez výčitek) a Alexe Somerse (K sežrání). Je melancholická a hloubavá, ale rozhodně ne depresivní. Ostatně jako celý snímek. To je současně i jeho jediná slabina, dá-li se to tak nazvat. Cesta k odpuštění je ve všech Phillipových „pronajatých rodinách“ otevřená dokořán, bez ohledu na citovou újmu, jakou on nebo jeho spolupracovníci v netradičním podnikání napáchali. Tato smířlivost může působit až příliš vstřícně, jako kdyby Hikati nechtěla své hrdiny (a s nimi i diváky) vystavit skutečné životní trýzni. Ale jak už jsem řekl – cožpak se nedá v životě ledacos napravit? A Rodina k pronájmu takovou možnost nabízí.