Japonský režisér a scenárista Rjúsuke Hamaguči si v loňském roce připsal hned dva úspěšné festivalové zářezy. Za vztahovku Kolo štěstěny a fantazie si z Berlína odvezl Stříbrného medvěda a o pár měsíců později získal v Cannes cenu za scénář díky intimnímu dramatu Drive My Car. Zatímco chvála prvního snímku nepřesáhla festivalový okruh, tříhodinové veledílo na základě několika povídek Harukiho Murakamiho se dostalo k oscarovým nominacím – a naštěstí také do českých kin.

Děj snímku Drive My Car (jenž byl na karlovarském festivalu uváděn pod polo-překladem Drajv maj kár) se točí kolem dvou zlomených lidí, kteří si na rozdíl od zápletek melodramat nehledají cestu jeden k druhému, ale prostě sami k sobě. Režisér a herec Júsuke miluje řízení svého červeného Saaba, a tak po příjezdu na divadelní festival v Hirošimě tento úkol nerad přenechává mladé Misaki, jež je mu přidělena jako řidička. Tato příběhová kostra však vůbec nevystihuje hloubku, kterou toto specifické drama nabízí.

První tři čtvrtě hodinu totiž sledujeme Júsukeho vztah s manželkou, během něhož se odehraje řada velmi podivných a zdánlivě nepochopitelných situací. Po tomto extrémně dlouhém a důsledném prologu se spustí úvodní titulky a následující více než dvě hodiny se pomalu rozevírá komplexní, křehké vyprávění o melancholických odstínech lidské duše. Všechny naznačené a záměrně nedohrané motivy ze začátku jsou dopracovány, ne však na sílu dořečeny. Přestože se tedy Hamaguči dočkává většího mezinárodního ohlasu až v posledním roce, bezmála patnáct let strávených filmovou tvorbou je víc než znát.

Právě důsledná propracovanost díla je jeho největší předností, díky níž i odstrašující tříhodinová stopáž uteče celkem rychle a hlavně velmi příjemně. Některé pasáže jsou založené na zpomalení tempa, oddechnutí, vstřebávání; jiné zase vyžadují divákovu plnou pozornost, která beztak nestačí k tomu, aby se do sebe už po prvním zhlédnutí všechny rozběhlé linky zapadly. Hamagučiho režijní jistota je však z plátna skoro až hmatatelná a divák může být uklidněn pocitem, že je v těch nejlepších rukou.

Popis motivů a jejich rozvíjení by vydal na samostatnou (a pořádně dlouhou stať). Jeden příklad za všechny: Júsuke pro divadelní festival připravuje adaptaci Čechovovy klasiky Strýček Váňa. Existenciální drama je reflexí ztraceného času, zmařených životních možností a nenaplněných ambicí – tedy témat, které se osobně dotýkají jak Júsukeho, tak i Misaki (a koneckonců i leckoho z nás, že). Není samozřejmě náhodou, že Júsuke inklinuje zrovna k této hře, která mu pomáhá vyrovnat se s jeho hlubokým vnitřním zármutkem, navíc je zvyklý si repliky ze hry přehrávat právě během jízdy autem a nechybí ani napojení těchto okolností na jeho manželství. Kvůli nařízení festivalových organizátorů je tato jeho intimita narušena a v milovaném autě se nyní nachází vetřelec – mlčenlivá mladá žena, za jejímž odtažitým zevnějškem se skrývá bohatý (a notně rozbouřený) vnitřní život. A není snad už ani třeba dodávat, že naslouchání rozervanosti postav z pera ruského klasika ji zasahuje taky.

Podobně propletené variování lítosti, neschopnosti komunikovat či nutnosti srovnat se s minulostí prostupuje celým filmem, a to většinou ve více rovinách – vztahovém prologu, přípravě divadelní hry o dva roky později i samotné adaptované hře. Kýžené vyznění chytré scenáristické práce umocňuje i kamera, často snímající nepřístupné postavy zezadu či z dálky.

Přehrajte si trailer Celkově lze hovořit o výrazné cykličnosti, rozvíjení příběhu prostřednictvím návratu téhož. Hamaguči k tomu využívá množství vedlejších postav, které mají dostatek prostoru i barvitosti, aby působily životně, zároveň však především nastavují hlavním hrdinům tolik potřebné zrcadlo. A stejně jako v postavách, doznívá snímek i následně v divákovi, čemuž napomáhá jak zničující (a přitom zcela tichá) divadelní katarze, tak i nadějeplný epilog. Z chválené japonské artovky se tak nakonec vyklubalo dílo monumentální i komorní, všeobjímající i zaměřené na detail – především však nabízející natolik niterně intenzivní zážitek, že jej ani není třeba důkladně analyzovat.