Tokijská věž protíná noční oblohu a jeden z neonů rotuje pod její špicí. Vždy se vrací na místo a zase zmizí. Věčný návrat téhož. Všednodennost a přijetí malých krás v životě zobrazuje i slavný německý režisér Wim Wenders ve své novince Dokonalé dny. 

Wim Wenders, režisér filmů Paříž, Texas a Nebe nad Berlínem, se po letech vrátil do Japonska, aby natočil svůj nový film. Původně dostal pozvánku od japonského hlavního města s tím, aby sledoval výstavbu designových veřejných toalet v tokijské čtvrti Shibuya. Měla z toho vzniknout série spotů či krátkých filmů, ale Wenders se pro ně tak nadchl, že přišel s celovečerním snímkem, k němuž napsal scénář spolu s Takumou Takasakim. 

Je to poprvé od dokumentu Tokyo-Ga z roku 1985, v němž se věnuje japonskému filmaři Ozuovi, co točí v Japonsku. A i tentokrát se ozvuky japonského režiséra Příběhu z Tokia dostávají na plátno, jako poctu volí Wenders poměr stran 4:3 a zároveň protagonistu pojmenovává Hirayama, jméno nejednou užité v Ozuových dílech. 

Dokonalé dny: FOTOGALERIE

Wenders probouzí film za úsvitu a sleduje ranní rutinu a přípravy na cestu do práce obyčejného muže jménem Hirayama (Koji Akusho), který, jak poznáme v momentě, kdy na sebe navlékne aliterační pracovní kombinézu The Tokyo Toilettes, se stará o čistotu tokijských toalet. Ranní směna, jíž se většina pracovníků vyhýbá, mu nevadí. A každou z toalet, kterou musí vycídit, bere jako zvláštní samostatnou jednotku. A právem. Každá je totiž speciálně navrženým kusem městské architektury s vlastními potřebami stran úklidu a čistoty. Nejpozoruhodnější jsou zejména toalety, jejichž sklo se zneprůhlední, jakmile zamknete (což tedy v případě opomenutí může poskytnout zajímavou podívanou kolemjdoucím).   

Hirayama se může zdát jako prostý muž, ale je to někdo, kdo žije možná skromným, ale bohatým vnitřním životem. Svou práci bere velmi vážně, a to do té míry, že si vozí vlastní vybavení a čistící prostředky. S velkou péči, jako ten, kdo do těchto malých světů přináší řád, se věnuje každému stanovišti. Ve volném čase pak čte Faulknera či fotografuje světlo procházející listy. Také jeho knihovna kazet i knih je obdivuhodná. Daří se mu v samotě. A je nemluvný do té míry, že začnete do poloviny snímku pochybovat, zda není dokonce stižen němotou. Ale ne, Hirayama jen pozoruje nebo koná. Není mluvka. 

Wendersův snímek provází pocity vyrovnanosti i smutku. Plyne podobně jako všednodennost, a jeho síla tkví v prožitku vyvolaném kumulací opakujících se situací. Hirayama objevuje krásu rutiny, po ránu si v automatu koupí tutéž kávu, během polední pauzy vždy sedí na téže lavičce a, pojídaje sandwich, vyfotí listy stromu, v nichž hraje sluneční světlo. „Komorebi“ je japonský výraz pro nepolapitelný krátký moment, jakým je například právě třepotání světla na lístcích stromu, a Hirayama se z takovýchto momentů dokáže těšit. 

„Víme tak málo a pak je najednou konec,“ posteskne si muž, kterého Hirayama potká u řeky při pití piva. Muž totiž dumá nad tím, zda je zdvojený stín tmavší, či nikoliv. Dva muži, navzájem cizí, se to rozhodnout otestovat. A zjistí, že nehraje roli, zda jste sám, či ve dvou. Alespoň ve stínohře. A pak hrají na šlapání stínů. Přesně takovéto drobné nečekanosti nabízí žití i v té nejpravidelnější každodennost, a tvoří tak dokonalé dny. A pak už opět domů. Do postele. Do práce. Do úsvitu. Věčný návrat téhož. Šťastný je ten, kdo by svůj život prožil znovu.