Tak dlouho se člověk snaží vyhýbat všem těm oscarovým baitům, až mu nakonec kvůli opožděné premiéře na Disney+ a absenci zajímavějších látek v kině jeden přece jen skončí na stole. Následující řádky ale nebudou o tom, jak si Sam Mendes ve spolupráci s Rogerem Deakinsem a Olivií Colman nedokázal získat přízeň akademiků, ale o tom, jak se mu překvapivě povedlo získat tu mou.

Říše světla neboli Empire of Light vypráví vcelku jednoduchý a minimálně ze začátku ne moc poutavý příběh o postarší dámě (Colman) pracující v kdysi slavném kině Empire na kraji malého britského pobřežního městečka během thatcherovské éry 80. let. Vedle protagonistky Hilary se tak seznamujeme ještě se zbytkem milé, byť trochu ztroskotanecké obsluhy kina, jemuž šéfuje arogantní manažer s tváří Colina Firtha. Děj se pak začne hýbat kupředu s příchodem nového trhače lístků Stephena, který díky své barvě pleti v tomhle období poměrně vyčnívá, kolem čehož se následně točí celý jeden aspekt děje.

Asi bych měl hned zkraje říct, že nevěřím, že je Sam Mendes schopen toho natočit špatný film. Může natočit film, který se spoustě lidí nebude líbit – ostatně bondovka Spectre je toho dodnes slušným důkazem. Sám jsem od něj pak viděl například Nouzový východ, který pro mě byl velkým zklamáním. Ani tak bych o něm ale nedokázal říct, že byl vyloženě špatný. Něco podobného se pak zjevně děje i tady, kdy Říše světla minimálně ze začátku nedokáže vůbec prodat, o čem vlastně bude. Je to romantika? Historické či dokonce politické drama? Nebo snad psychologický thriller? Postava Hilary, jež má několikrát za film podezřelé zkraty a doma občas pokukuje po lithiových tabletách, si po čas první poloviny filmu přičichne ke všemu výše zmíněnému, pokud na tento rozptyl a pomalé objevování pointy snímku ovšem není divák připraven, může jednoduše zkonstatovat, že film ve výsledku není o ničem, protože už ho pozdější vyprávění jednoduše nikdy nechytí. Přitom opak je tady pravdou.

Zatímco se totiž snímek s tradičně úžasnou kamerou Rogera Deakinse (ten chlap nemá konkurenci…) pomalu kymácí od jedné na první pohled nepodstatné interakci ke druhé, začíná vás Mendesova režie pomalu ale jistě háčkovat nejen svou rafinovanou prací s melancholií, ale především i příběhem o netradiční dvojici lidí ze zdánlivě opačných konců světa, kteří si k sobě navzdory všemu najdou cestu a dokáží se sblížit víc, než si z počátku sami uvědomují.

Vztah Hilary a Stephena je tady posléze středobodem všeho, na který se pak lepí ostatní motivy a postavy, takže z toho vzniká poměrně niterní, překvapivě erotičnem nabitá a později psychickými problémy hlavní postavy zkomplikovaná mozaika lidských osudů, ve které neexceluje jenom již zmíněná hlavní trojice tvůrců (i když mladý Michael Ward fantastické Colman zdatně sekunduje), ale především taky hudební duo Ross a Reznor, jejichž soundtrack tady opět bravurně podtrhává každou scénu a emoce, jež z ní pramení. Jinak skvělou malou roli zde má i Toby Jones. A byť tentokrát nejsme svědky tak působivých sekvencí jako v 1917 nebo Skyfall, jedna konkrétní scéna z druhé poloviny filmu se jim alespoň svou intenzivitou minimálně vyrovná.

Je však na místě konstatovat, že pakliže se na filmy díváte s přirozenou dávkou cynismu, je snadné na Říši světla najít plno věcí ke kritice. Od dialogů s vedlejšími postavami, které jsou možná až příliš na míru upravené drásavé realitě celého snímku, přes prvoplánové snahy říct složitým způsobem jednoduchou pravdu, že v jádru všichni toužíme po tom stejném – nebýt sami, až po určitou monotónnost vyprávění, kdy Mendes jako by nechtěl přitlačit ani v těch nejvypjatějších momentech, a nutil tak diváky hledat emoce uvnitř sebe, spíš než v tom, co se odehrává na plátně (nebo v televizi) před nimi. Což je paradoxně možná ten největší důvod, proč mě ale snímek tolik zasáhl. Pokud totiž máte určité části filmu aspoň do nějaké míry odžité, je podstatně lehčí nechat se jím strhnout. A na něco takového jsem jednoduše nebyl připravený.

Přehrajte si trailer V tomhle specifickém ohledu tak Říše světla vyniká jako málokteré oscarové drama z posledních let, protože ztotožnění s postavami a láskou, kterou prožívají, bude pro řadu lidí řádově jednodušší než například napojení se na takovou elitní dirigentku nebo ženy z izolované náboženské sekty. Mendes tímhle filmem každopádně příliš diváckých bodů nevyhraje a pakliže poslední dva odstavce nemáte tušení, o čem mluvím, klidně si tady od hodnocení bod uberte. Ostatně já bych tohoto i další jemu podobné tvůrce taky mnohem raději viděl u atraktivnějších témat, než jsou Fabelmanovi nebo Bardo, i tak je ale fajn, že se vám tihle suverénní filmaři dokáží dostat pod kůži i s filmy, od kterých to zkrátka úplně nečekáte. Teda pokud máte kliku jako já.