Mendes má zjevně s americkými spoluobčany nevyřízené účty. Potřebuje do nich strkat a smát se jejich světonázorům, ironicky a uštěpačně dloubat do jejich pohledů na život. Už Americká krása ukázala, že s tím oním bájným americkým snem to zase není tak velká pravda, jak se zpoza zámoří s oblibou předesílá. Velký bílý domek na předměstí, který vypadá přesně jako ten bílý domek hned vedle, u něj skotačící rodinka s upřímným úsměvem dosahujícím proporcí úsměvu Lucie Bílé, poskakující pejsek a sluníčko jako z kýčovitého dětského obrázku. Tak takhle to má být a takhle to podle Mendese přesně není. Dnes tenhle postřeh s oblibou opakuje a dovádí ho do extrému, který však ve své podstatě vůbec extrémní není.

Tam, kde se do Americké krásy vkrádá humor a nadhled, v Nouzovém východě chybí.  Film není satirou, ani pokusem nějak se s chladnou hlavou v dané situaci pohrabat. Druhá verze manželství podle Mendese zavírá hrdiny do krabice, odkud není úniku, přestože si ten nouzový východ namalují velice pečlivě a snaží se do něj za každou cenu trefit. Mendes tentokrát pracuje s odvrácenou (= nepříliš legrační) stránkou věci, méně povrchní a o to niternější, více sžírající. Se stránkou věci, kde se situace nedá řešit pár hádkami, udobřováním a několika gramy dobře pěstěné marihuany, při jejichž konzumaci si Lester Burnham řekne, že už si to tady nějak odkroutí. Konstantní tlak na psychiku vyvolaný uvězněním v pasti všedních dní, navíc ve věku, do kterého se hrdinové dostávají, je alarmujícím obrázkem, který nenavozuje úplně příjemné pocity. A dá se s jistotou říci, že čím „odžitější“ tenhle film pro svého diváka bude, tím fyzicky nepříjemnějším se pro něj ve finále stane.

Mendes totiž ve výpovědi o pastech a pastičkách neuhýbá před ničím a pokud má cokoliv nového nastíněný problém jakkoliv (pokud možno v ještě větším měřítku) katalyzovat, napálí to hrdinům mezi oči a nechá je v nových okolnostech řádně vykoupat – nehledě na to, jak hluboko se už předtím propadli. Skvělým odrazem plynoucích událostí je vždy usměvavá Kathy Bates, jejíž nálady nálady nekolísají a tak se dá skvěle porovnat, jak zrovna kolísají našim mladým manželům. A pokud se přesuneme od začátku ke konci filmu, je ten rozdíl skutečně propastný.

Všechno, o čem Mendes vypráví, je ze života a v životě takhle funguje. Nejde o národnost, nejde o náturu. Setrvačnost, zvyky a společenské konvence po kratší či delší době semelou jakoukoliv rodinu a nemusí bydlet zrovna na vysněném předměstí Beverly Hills. Mendesův film (resp. předloha Richarda Yatese) je pravda. Čirá, bez příkras, pozlátek. Netváří se přechytrale, nesnaží se být satirická. Vypráví o životě, je tím životem. Dialogy jsou skutečnou řečí a ne dramatem na objednávku. Situace zapadají do opravdových schémat, odrazy psychiky nejsou jen hereckým prostředkem, ale odrazem pocitů skutečných lidí. Brilantní scénář i věrnost předlohy realitě otevírá náruč svému divákovi a v rukou takového režiséra i automaticky posílá obě hlavní herecké ovečky na Oscary. Kate Winslet i Leonardo DiCaprio fascinují svou zapáleností pro hru a bez nadsázky by mohli být tím párem, kterému to tenkrát na Titanicu vyšlo. A po probuzení z omamné pohádky je teď tam, kde všechny ostatní páry.

Recept pro Mendesův film zůstává klasickou oscarovou sázkou na jistotu. Dlouhá expozice, která navnadí, katarze, která ubije. Za opojně servírující kamerou Roger Deakins, za hudební opratě tahající dvorní veterán Thomas Newman a na hereckém písečku dvojice, která společně už jednou vytesala do kamene patero nesmrtelných vět a hlášek pro příští dekádu. Nad tím vším bdí režisér, jehož schopnost vyprávět plave vstříc kritikům i divákům a v jehož rukou se žánry stírají stejně lehce, jako tabu, o kterých se ve slušné společnosti nemluví. Přesto mám pocit, že je Nouzový východ méně palčivý a odvážný než jsme zvyklí. Snad je to vyprávěcími schématy, kterými si Mendes dláždí cestu a které neustále opakuje, snad je to i tím, že je Nouzový východ přece jen polovičním vstupem do řeky, kterou už jsme jednou proplavali. Faktem zůstává, že za těmi promyšlenými obrazy v obzoru bezchybné kamery se skrývá tolik talentu, že by to vystačilo na čtyři nadprůměrné filmy najednou. Otázka zní, kolik z nich by bylo opravdu zábavných, kolik by překvapilo svým závěrem a kolik by mělo ten správný chuťový ocas, poslední a nejdůležitější ingredienci pravého veledíla. V jednom Nouzovém východu je všeho z toho pomálu – čistě proto, že tušíte, že to tam má být a asi i bude a tak když to přijde, je to už jen povinné dořečení a docela nuda (v téhle režijní kategorii uveďme raději „nuda“).

Pokud je Americká krása jedním krokem před hranicí, kde se osobnost neodvratitelně zláme do malých neurotických střípků, Nouzový východ je přesně krok za ní. Mendes je o řád dospělejší (ne lepší, zkrátka dospělejší) režisér než Mendes z roku 1999 a jeho poslední film je logickým uzavřením pseudokruhu, kde je americký sen dovyprávěn jako série katastrof a bolístek, ze kterých vznikají zatraceně velké jizvy. Jestli člověka zocelí nebo zabijí, to by mohla být otázka do příštího kola. Mendes už to ale zjevně chtěl mít brzy za sebou a tak se třetího dílu nedočkáme. Dobře pro nás – být jeho další film ještě o trochu depresivnější, manželské poradny a psychiatrické léčebny by se zbortily v základech.