Pořád mezi námi žije spousta lidí, kteří z těch či oněch důvodů přesvědčují sebe i své okolí o tom, že za komunistů vlastně nebylo tak špatně a naopak jsme se měli celkem fajn. Některé věci nicméně nejspíše nedokážou obhájit ani oni. Například fakt, že v Československu existovaly interrupční komise, které v 80. letech rozhodovaly o tom, zda žena může podstoupit umělé přerušení těhotenství. Potrat sice nebyl vyloženě zakázán, ale ve většině případů vyžadoval schválení komisí posuzujících důvody ženy. Film režiséra a scenáristy Ivana Ostrochovského s názvem Pramen se konkrétně zaměřuje na nucené sterilizace romských žen prováděné bez plně informovaného souhlasu.

Hlavní hrdinkou je Ingrid, lehce vyhořelá gynekoložka v okresní nemocnici, která se postupně začne vyrovnávat s tím, že je součástí mechanismu rozhodujícího o reprodukčních právech žen namísto nich samotných. Její postava může na první pohled působit jako chladná a cynická. Její manžel pracuje s dětským pěveckým sborem plným romských dětí, podle Ingrid jde však o zbytečnou dřinu, protože romské dívky v jeho ansámblu po dovršení patnácti let brzy otěhotní. Zlom však přichází díky jejímu vztahu s mladou sanitářkou Agátou v podání Simony Boledovičové, která je sama romského původu. Přátelství s ní postupně naruší Ingridin dosavadní pohled na pacientky, které do té doby vnímala spíše jako „případy“ než jako konkrétní lidi s vlastními příběhy. 

Je pravděpodobné, že mnozí nad Pramenem mávnou rukou, protože jde o další z řady filmů zabývajících se obdobím normalizace. Kromě svěžího prostředí a pohledu na tehdejší dobu je však stěžejní, že Ostrochovský přistupuje spíše k vizuálnímu než verbálnímu vyprávění. Využívá klasické pravidlo „Show, don't tell“ (ukazujte, nevyprávějte!), které se v tuzemské produkci neobjevuje až tak často. Jde především o snímek, jenž se nebojí ukázat temnější stránky doby a prostředí, v němž se odehrává. 

Pramen tematizuje také sexismus. Není ostatně náhoda, že zásadní zlom u hlavní hrdinky přichází ve chvíli, kdy se nestane primářkou a následně je jí velmi jasně naznačeno, že na dosažení této pozice může v budoucnu v podstatě zapomenout. V této době totiž nezáleží pouze na jejích schopnostech, ale také na tom, jak se narodila. I díky jednotlivým formám vzdoru nakonec Ingrid působí jako silná hrdinka, která si skutečně projde výrazným vývojem. Její vztah s Agátou je navíc vystavěn uvěřitelně, především v pasážích, kdy dochází na emocionální vyvrcholení.

Hudba Michala Novinskiho podtrhuje atmosféru někdy poměrně nepříjemných scén, zatímco slovenský kameraman Juraj Chlpík dodává snímku s poetickým nádechem působivý vizuál. Kamera přemýšlivě pracuje s kontrastem barev, osvětlením i vizuálními metaforami.

Osmaosmdesát minut dlouhý film navíc díky své skromné stopáži netrpí výraznějšími problémy s tempem a dokáže si udržet prostor pro postupnou proměnu hlavní hrdinky. Dá se snadno argumentovat, že v tomto případě tvůrci s Ingrid nepracují tak, jak by se nabízelo – není pouze obětí systému, ale zároveň také jednou z jeho vykonavatelek. Například naznačená krize v manželství zde působí spíše jako vedlejší motiv. To ovšem nic nemění na tom, že se potvrzuje schopnost Anny Geislerové ztvárňovat komplexní role a že Pramen přináší zajímavý námět. Scény, jako je nácvik romské hudební skupiny, mají navíc náboj, který by mohla většina tuzemské produkce závidět.

Pramen tak není pouze dalším dramatem vracejícím se k období normalizace, ale především komorním dramatem o osobní odpovědnosti, morálních kompromisech a schopnosti člověka zpochybnit prostředí, jehož je součástí. Ostrochovský přitom nevytváří prvoplánovou obžalobu minulosti, spíše pokládá nepříjemnou otázku, jak snadno se mohou problematické mechanismy stát běžnou součástí každodenního života. Nejde o snímek pro diváky, kteří od filmu očekávají pouze oddych a nenáročnou zábavu. Lidé ochotní nad filmem přemýšlet však naštěstí stále existují – a právě pro ně vznikají i u nás snímky jako Pramen.

 MovieZone Live, kde se probíral i Karavan s Aňou Geislerovou