V každém okamžiku se zabýváme spoustou různých věcí, snažíme se mít svůj svět co nejvíc pod kontrolou a dělat to, co nás směřuje k naplnění dlouhodobých cílů. Jedna jediná chyba přitom může přijít neskutečně draho, což je natolik tragický fakt, že před ním raději zavíráme oči – a i když spiritualitě zrovna moc nedáme, chceme věřit, že zrovna nás jistě nic katastrofálního nepotká. Vždyť jak jinak bychom vůbec mohli v každodennosti, zahrnující stovky drobných úkonů a úkolů, vůbec fungovat?

Takové nastavení platí i pro Michala, zakladatele ne zrovna prosperujících regionálních novin ve slovenské Nitře. Před prací si jde zaběhat, v ranním shonu sbalí vše potřebné a vyráží do práce, kde už na něj čeká nový krizový manažer, jehož si k nelibosti svých podřízených přizval na záchranu kolabujícího média. Zrovna dnes ale musí svou rutinu pozměnit, má totiž za úkol odvézt malou dcerku do školky.

Pokud jste se ještě z různých zdrojů (referujících třeba o premiéře snímku na benátském festivalu) nedozvěděli, jaká událost tragicky zasáhne do dosud relativně poklidného života Michala, jeho manželky Zuzany a společné dcerky Dominiky, nic na tom neměňte. Zase jednou totiž platí, že se o filmu vyplatí vědět co nejméně, a pokud se nebojíte emočně drtivého dramatu, neváhejte a vyrazte do kina – takto promyšlených, formálně vtahujících a příběhově soustředěných snímků totiž na slovensko-české scéně mnoho nevzniká.

Režisérka Tereza Nvotová se zde projevuje jako zralá filmařka, která svým třetím filmem dosáhla mety, jež se bude těžko překonávat. Debut Špína o dívce, do jejíhož dospívání nesmazatelně vstoupí znásilnění, stál na silném tématu, ačkoli jeho naplnění mělo řadu nedostatků. Žánrově i tematicky široce rozkročená Světlonoc pak představovala úkrok úplně jiným směrem a ačkoli toto svérázné dílo leckomu nesedlo, bohatou imaginativnost i neortodoxně feministickou perspektivu mu upřít nešlo. Nyní však Nvotová představuje svůj zatím nejvycizelovanější, nejdotaženější tvar, do něhož je velmi snadné se ponořit – avšak když se z něj člověk o 103 minut později opět vynoří, je zcela vyčerpán a vyždímán.

Tomu vedle Pjoniho ambientních hudebních ploch napomáhá i snímání v dlouhých, pečlivě inscenovaných záběrech, jež diváka nekompromisně pohlcují a přibližují subjektivnímu pohledu postav, pro vyprávění tak důležitému. Chaos každodennosti je díky kameře Adama Suzina skutečně zahlcující a znervózňující, nedopřává oddechu divákům stejně jako postavám. Jako obvykle sošný a charismatický Milan Ondrík v hlavní roli tak má šanci předvést pestrou paletu emočních odstínů, díky čemuž se tomu, co jej potkalo, můžeme přiblížit více, než bychom možná chtěli.

Scénář, který Nvotová psala společně s Dušanem Budzakem (jenž o tématu napsal knihu), velmi trefně naťukává, jak do protagonistova života vstupují vnější vlivy ve chvíli, kdy na ně nemá žádnou kapacitu – a tak jeho firma pořád něco potřebuje, média lační po senzaci, instituce nepřestávají být v pozoru. A lidé nejdou pro odsudky a unáhlená hodnocení daleko. Jenže v některých životních momentech nic z toho není důležité.

Přehrajte si trailer Kombinace dlouhých záběrů, emoční nekompromisnosti a příběhu jednotlivce, na němž lze ilustrovat množství celospolečenských jevů, pak evokuje leckteré snímky rumunské nové vlny, což rozhodně není nesympatická inspirace. Spoluscenárista Budzak přitom vycházel ze skutečných kauz, a tak dílo může do jisté míry působit až osvětově, přestože to není jeho primární účel – spíše než na informacích totiž stojí na předávání pocitů, snaze zprostředkovat nezprostředkovatelné. A to se naplno podařilo.