Představte si vikingský kmen, v němž si všichni chtějí být rovni. Sympatická utopie se však musí vypořádat s tím, že náčelníkův syn přijde o ruku a svou jinakost začne okamžitě pociťovat. Co s tím? On sám se změnit nemůže, ruka mu zpátky nenaroste, a tak se musí změnit jeho okolí pod heslem „když jsou chromí všichni, není chromý nikdo“. Za jakých okolností se však snaha o smazání rozdílů mezi jednotlivcem a společností stává kontraproduktivní?

Anders Thomas Jensen patří mezi severské stálice a svůj status, získaný akční krimi-komedií Blikající světla či religiózní dramedií Adamova jablka, potvrdil před pěti lety svým dosud posledním snímkem Rytíři spravedlnosti. Jednalo se o divácky velmi přívětivý mix crazy komedie a nebanálního dramatu, v němž se skupina svérázných postav snažila vyrovnat se ztrátou blízkých tím, že vezmou domnělou spravedlnost do vlastních rukou.

A podobně lákavou a mainstreamově funkční podívanou je i Poslední Viking. Jensen už pošesté spojil síly s předními dánskými hvězdami Madsem Mikkelsenem a Nikolajem Lie Kaasem. Zatímco v minulém filmu si Mikkelsen zahrál impulsivního vojáka a Kaas ustrašeného matematika, nyní se oba vrátili ke svým přece jen typičtějším polohám. Kaas tudíž ztvárňuje drsného, věčně zachmuřeného kriminálníka Ankera a Mikkelsen dalším ze svých subtilních, charismaticky odstíněných výkonů vdechuje život do Ankerova neurodivergentního bratra Manfreda.

Ten je na svého impulsivního sourozence fixován, a tak když je Anker kvůli loupeži odsouzen na patnáct let do vězení, Manfredovy psychické obtíže se ještě zhorší. Začne trpět disociativní poruchou identity a jeho nově vytvořeným alter egem je John Lennon. Což se Ankerovi zrovna nehodí, neboť bratra před zatčením pověřil ukrytím kradených peněz a rád by se k lupu po letech odříkání za mřížemi dostal. Jenže přesvědčit jej ke spolupráci nebude jednoduché – obzvlášť když nepříliš citlivý a tolerantní Anker odmítá akceptovat bratrovy specifické potřeby.

Jensen tak podle vlastního scénáře rozehrává bezmála dvouhodinovou variaci na Rain Mana, v níž se střetává střízlivě racionální, avšak zároveň neskrývaně krutý pohled na svět s mnohem čistším, naivnějším vnímáním člověka s nestandardním duševním uspořádáním (u něhož se sluší podotknout, že nálepky jako porucha autistického spektra či disociativní porucha identity nezapřou značnou uměleckou licenci a jde především o nástroje sloužící vyprávění, s reálnými poruchami majícími pramálo společného).

Snad žádného diváka tudíž nepřekvapí, že v průběhu Ankerova pátrání po ztracených penězích k sobě oba bratři postupně nacházejí cestu, odhalují hluboko zasuté vzpomínky i traumata z dětství a rabiátův vztah k neurodivergentnímu bratrovi, o něhož se musel v průběhu dětství i dospělosti do značné míry starat, se zásadně proměňuje.
Z toho plyne i hlavní výtka vůči tomuto celkově bezesporu zdařilému snímku. Ačkoli se v rámci jednotlivých scén daří vytvořit nečekanou pointu či neokoukané řešení, v součtu se jen těžko zbavuje dojmu, že Jensen coby zkušený a v žánrových vzorcích dobře zorientovaný autor jede trochu na volnoběh.

Na jednu stranu tak sledujeme utváření hudební kapely z psychiatrických pacientů, násilnosti prováděné znepokojivě milým zabijákem či třeba pozoruhodnou fixaci zdravotního specialisty na švédskou nábytkářskou firmu; přitom však jednotlivé linky hlavních i vedlejších postav očividně směřují ke smířlivým, hřejivým koncům. Tradiční skandinávská uvědomělost se odráží třeba v tom, že snad každá duševní odchylka má kořeny v rodinných traumatech, jež jsou postupně dávkovány a odhalovány přesně takovým způsobem, aby se publikum přiměřeně dojímalo i bavilo.

Přehrajte si trailer Jistě není úplně fér Jensenovi vyčítat, že si osvojil hollywoodské postupy do té míry, že jeho dílo zaujme jak příležitostné návštěvníky kin, kteří o artovou kinematografii jinak zájem zrovna nejeví, tak i milovníky všeho, co vznikne na sever od Hamburku. Poslední Viking tudíž nakonec až tak nepřekvapí, svůj příslib vůči divákovi však naplní. Promyšlenost veškerých tvůrčích voleb pak vystihuje tvrzení, že Beatles jsou nejlepší kapela všech dob, což je rozumný názor, zatímco ABBA se dočkává spíše výsměchu, což… je taky rozumný názor. A z podobně rozumných názorů pak sestává celý film.