S Tátovou volhou zůstal Jiří Vejdělek na půli cesty – na komedii byla málo vtipná, na napínavé drama zase příliš plochá. Nyní se komerčně veleúspěšný tvůrce pokusil přijít s něčím o poznání přímočařejším a uvést jednoduchou komedii, která si na nic nehraje a prostě pobaví. Oproti takovým Ženám v pokušení se jedná o rezignaci i na náznaky dramatičnosti a nejblíže tak má Poslední aristokratka k Vejdělkovu prvnímu diváckému hitu, třináct let starým Účastníkům zájezdu. Jakkoli jsou spojení typu "ryzí komedie" v českém kontextu posledních let toxická, tak kasovní úspěch je (bez ohledu na to, co já či kdokoli jiný o filmu napíšeme) zaručen.

Poslední aristokratka vychází z části stejnojmenné knihy, kterou napsal kastelán milotického zámku Evžen Boček. Ten dohlížel i na vznik filmu, koneckonců se jeho velká část natáčela právě na jeho zámku. Vejdělek však využil interiéry a exteriéry dalších čtyř zámků a poctivé natáčení v lokacích je na výsledku vidět. To navíc umocňuje kamera Vladimíra Smutného, o němž se letos opakovaně mluvilo v souvislosti s cenou za celoživotní přínos v Karlových Varech a hlavně snímáním Nabarveného ptáčete. Vydařená kombinace zkušeného kameramana a pohledného prostředí posouvá film na úroveň, která přesahuje standardní „je to barevné a hýbe se to“, a tradičnímu tuzemskému divákovi nabídne vizuálně příjemné dvě hodinky.
Ano, 110minutová stopáž může na komedii působit přehnaně, přesto se nejedná o zdaleka hlavní problém. Tou je totiž především scenáristická a režijní lenost, což jde oboje právě za Vejdělkem. Skutečně zábavného humoru je totiž pomálu a většina vychází z už mnohokrát ohraných slovních hříček a vzájemného popichování postav – a to bez jakéhokoli vývoje. Epizodičnost střední části je stejně bolestná a otravná jako nesmyslnost řešení situací, jež jsou zjevně vytvářeny jen proto, aby se hlavní hrdinové kupříkladu museli navléct do komicky historických převleků. A to je v podstatě všechno.

Přestože literární předloha sleduje dění z pohledu dcery (sympaticky debutující Yvona Stolařová), ve filmu má větší prostor její matka (pitvořící se Tatiana Dyková) a především otec v podání Hynka Čermáka, který ani svým charismatem nezachrání smutný fakt, že z úst musí vypouštět naprosté nesmysly. Tato tříčlenná rodina se přitom vrací z New Yorku do Čech, kde se jim v restituci podařilo získat rodový zámek Kostka. Aniž bychom se to jakkoli přímo dozvěděli, podle restitučních soudů i zastaralých telefonů po chvíli poznáte, že se ocitáme v 90. letech. Zámej je ale samozřejmě v tragickém stavu, jelikož trojice zaměstnanců – složená z flákačů (Martin Pechlát), hypochondrů (Pavel Liška) a alkoholiků (Eliška Balzerová) – sice ztělesňuje roztomilou českost, ale o provoz zámku se moc nestará. A tak musejí nápadití Čechoameričané po nějakých těch bojích s českou mentalitou vymyslet, jak zachránit situaci. Je však víc než jasné, že tento rámcový příběh je pouze nenápaditým výchozím bodem pro pohříchu nevtipné skeče, které z paměti diváka zmizí stejně rychle, jako se objevily.

Co se Vejdělkovi rozhodně nedá upřít, jsou zkušenosti s filmovým jazykem a řemeslná kvalita. Tím se odlišuje od mnoha jiných tuzemských tvůrců, u jejichž děl tak často trpím. Navíc musím pochválit ještě poslední věc – zatímco trailer budil dojem, že se dočkáme prvoplánové xenofobie a bodří, zemití Češi se budou vysmívat zpovykaným Amíkům, výsledek v tomto ohledu netlačí na pilu zdaleka tak silně, jak mohl. Dokonce ani Kostkova rodina nemá otravný americký přízvuk a jazykové problémy se (ku prospěchu plynulosti) zcela ignorují. Ke zvuku ještě musím připomenout nešetření s klasickou hudbou, které je sice ve výsledku trochu moc, ale pořád funguje mnohem lépe nežli další teroristický útok slovenských králů banality na naše ušní bubínky – titulní píseň od No Name naštěstí zazní jen v závěrečných titulcích, takže se jí člověk dokáže vyhnout. Buďte moudřejší než já.

Za zmínku stojí i symptomaticky rozdělená společnost, v níž zaměstnanci zámku pohrdají jak nově příchozí šlechtou, tak i řadovými návštěvníky. Ti se navíc chtějí na aristokraty dívat jen jako na přehlídku zašlého bizáru, ale kromě bulvárního zájmu pro ně nejsou nikterak zajímaví. Avšak hledat v tomto filmu náznaky třídního boje a spojitosti se současnou rozdělenou společností je však na příliš vysoké úrovni sebemrskačství i na mě, takže tyhle nadinterpretace raději nechám být. Každopádně ve výsledku je Poslední aristokratka jakžtakž koukatelnou podívanou, jež sice nepřinese zhola nic nového či skutečně zajímavého, ale dokáže na čas zabavit s relativně minimálním zhnusením. Mně to k nadšení nestačí, ale odsuzovat tenhle produkt by bylo zbytečně přísné.