Navzdory řadě odsudků kvůli zastaralému sexismu se komedie Po čem muži touží stala s více než půl milionem diváků hitem a nejnavštěvovanějším českým filmem roku 2018. Nevybočovala přitom z trendu tuzemských romantických komedií, v nichž zlí lidé dělají zlé věci dalším zlým lidem, pouze se prostřednictvím smířlivého vyznění mohla tvářit jako něco pokrokového – aneb když odpudivý šovinista na konci vezme ženy na milost, měla by tím být hodina a půl vrstvení sexistických frků odpuštěna. Jedná se tak o podobný fenomén jako v případě Teroristky: Řemeslně kompetentně (snad až nadstandardně) natočené dílo, jehož morální podstata je však natolik znepokojivá, až nad ní prostě nejde mávnout rukou. A aktuální pokračování na tom bohužel není jinak.

Přestože se ve dvojce opět objevují Anna Polívková a Jiří Langmajer, hrají jiné postavy, přesto snímek se svým předchůdcem sdílí až bolestně mnoho podobností. Úvodní koláž připomínající třeba nedávný hit Nikdo, v níž psycholožka Irena (mimochodem velmi nekompetentní a neprofesionální na více úrovních) vystupuje jako moderní, emancipovaná žena, která si o mužích nic dobrého nemyslí, je přesným protipólem k Langmajerově kreaci šovinistického novináře z prvního filmu.

Po čem muži touží 2: FOTOGALERIE

Misandrickou Irenu vzápětí samozřejmě potká celá řada negativních událostí, jejímiž viníky jsou (alespoň v jejích očích) muži. Společně s kamarádkou (Tereza Kostková), která jí radí, že receptem na perfektní vztah je milenec, se opije a natrefí na pouť, která se nepravděpodobně, leč velmi příhodně nachází přímo uprostřed Prahy. Vědmě Zoltaně, jež se vyskytla už v prvním díle (přestože ztvárněná jinou herečkou), svěří své přání, že chce být hloupým a sobeckým chlapem. Čarodějka následně pronese zaklínadlo v maďarštině a nepromyšlené přání se do rána druhého dne… nesplní. Irena totiž není hloupým a sobeckým chlapem, nýbrž sama sebou v těle Jiřího Langmajera. Tyto drobné nesmysly ale nemá smysl řešit, protože jiné problémy jsou mnohem bolestivější.

Zatímco Polívková se s mužským mozkem ve svém ženském těle před pár lety popasovala vcelku se ctí a její herecký výkon patřil mezi nemnoho předností snímku, Langmajerovo ztvárnění ženy se nevymaní ze škatulky stereotypní karikatury. Navzdory tomu, že se Irena zpočátku prezentovala jako nezávislá a silná žena, která svou feminitu nedávala okatě na odiv, tatáž osobnost se v mužském těle prezentuje extrémně přepálenou zženštilostí a upištěnou hysteričností. Trefně to podtrhuje moment, kdy má Langmajer na tváři škrabošku s flitry – což Irena ve svém původním těle Polívkové rozhodně nedělala a navíc není snadné pozorumět tomu, o jaký šprým mělo jít; nakolik jsem totiž během života poznal rozmanité ženské ranní rituály, toto mezi nimi nikdy nefigurovalo. Díky bohu.

Ireny se v této situaci, kterou si přivodila sama, ačkoli to odmítá pochopit, ujímá dobrácký soused Radim (Marek Taclík), jenž ji zpočátku filmu tak trochu stalkoval. To je však zapomenuto a Radim jako vedoucí stavby a kapitán amatérského fotbalového klubu učí Irenu, jak být opravdovým chlapem. To samozřejmě zahrnuje spoustu prdění, piva, sportu a sezení s nohama od sebe. Strašlivě přehrávající Langmajer mezitím střídá ženské outfity a pozorný divák (najde-li se takový) nestíhá odškrtávat naplnění jednoho stereotypu za druhým.

Oproti nezřízeně sexistické jedničce skutečně nedošlo k žádnému posunu, žádné reflexi společenských proměn za poslední roky. Výsledek je urážlivý pro obě pohlaví a nejenom že potvrzuje přežité stereotypy v ještě větší míře než většina produkce označující se za romantické komedie, činí tak navíc velmi líně, nenápaditě a odflákle. Snad jen jakžtakž důstojná řemeslná stránka drží dílo nad úplným dnem.

Se scénářem prvního filmu pomáhala režisérovi Rudolfu Havlíkovi Radka Třeštíková, kterou tentokrát vystřídal Filip Oberfalcer, jenž s Havlíkem psal už loňskou nezdařilou banalitu Minuta věčnosti. Je to ale vlastně jedno, protože podobnosti s jedničkou zdaleka nekončí u základního náčrtu příběhu – v genderově obrácených pozicích se přehraje vícero scén, které jsme viděli už před čtyřmi lety. Dvojnásob tak platí, že opakovaný vtip přestává být vtipem; obzvlášť pokud se o nic extra zdařilého nejednalo už napoprvé.

Přehrajte si trailer Pokud tu nějaká scéna není až nepříjemně sexistická, je nudná a prázdná, jelikož se snaží kopírovat některé z romcomových klišé. V nahodilých scénách tak Irena v Langmajerově těle dochází k dílčím uvědoměním, aby je o chvíli později zase popřela. Trnovou korunu filmu nasazuje nečekaně utnutý konec, jenž je stejnou měrou nedotažený jako odpudivě znepokojivý. Následně začne hrát titulní píseň od Juliana Záhorovského (ano, toho), která se jmenuje „Chci, abys věděla, kdo opravdu jsem.“ Nepřekvapí, že takový text nedává smysl, neboť v tomhle filmu bohužel nikdo neví vůbec nic o ničem.