Kdyby se mezi čtenáři MZ udělala anketa, jaký film z podzimní nabídky nechtějí vidět ani za hrozby klystýru, při němž by jim naživo zpívala Lucka Vondráčková, s přehledem by nejspíš vyhrála komedie Po čem muži touží. Příběh o tom, jak se cynický šovinista Jiří Langmajer promění během noci v Annu Polívkovou (a konečně pochopí, jak to mají ženský těžký), opravdu není něčím, čeho se nemůžeme dočkat. Jeden z nejpříšernějších trailerů roku nás totiž utvrdil v názoru, že se blíží taková ta milá tuzemská řachanda aneb... pravé české peklíčko. Peklíčko, na které raději nešel ani mučedník Rimsy a jako další obětní beránek jsem přišel na řadu já. O to překvapivější proto bylo zjištění, že mě tentokrát žádné mučení nečekalo.

Po čem muži touží jsou totiž ve výsledku celkem ucházejícím pokusem o hezkou českou žánrovku, jíž jsme tu naposledy měli s Bezva ženskou na krku či Pohádkami pro Emu, pod nimiž je (ne náhodou) podepsán ten samý režisér. Rudolf Havlík má zkrátka pro žánrové kousky inspirované zahraničím solidní cit, a i tento pro mnohé odpudivý námět dokázal proměnit v celkem snesitelnou zábavu, která relativně drží pohromadě, má dost svižné tempo a scénář v ní vykouzlí zejména pro divačky pár vděčných hlášek.

Na druhou stranu, pořád je tu sakra co zlepšovat. Scénář vlastně v konfliktu muži vs. ženy spoléhá na stále stejné propriety a mnohé linky rozhodně nejsou vytěženy tolik, jak by v podobném kousku být měly (např. vztah otce s dcerou). Způsob, jakým podle tvůrců funguje redakce Playboye (jehož spolumajitelkou je Naďa Konvalinková!), je pak hodně úsměvný a pár scének pomalu se blížících kategorii “pravé české peklíčko“ tu bohužel stále najdeme. Většinou jsou to ovšem momenty z ranku guilty pleasure, než že by se u nich divák chtěl trapností propadnout do země. Tedy kromě scének, kdy na člověka z každého rohu (i při pouhé jízdě na kole) vyskakuje ten nejotravnější product placement. Ne, Češi s reklamní stránkou filmu opravdu neumí moc pracovat.

Po čem muži touží rozhodně není žádné dokonalé dílo, jež by se mohlo zařadit do zlatého fondu českých komedií, a rejpalové si zde snadno najdou věci, jimiž půjde snímek vyhejtit. Po nízkých očekáváních se ale jedná o snesitelnou žánrovku, která na rozdíl od většiny tuzemské (nejen) komediální produkce drží dramaturgicky pohromadě a má dokonce i nějaký děj. A díky Havlíkovu citu pro kameru vypadá opravdu jako film pro kina, a ne jako televizní paskvil. Režisér se navíc může opřít o hodně sympatické obsazení, jež funguje v hlavních i ve vedlejších rolích. A třeba Matěje Hádka bych v komediálních rolích klidně viděl mnohem častěji. Žádný zázrak tedy nečekejte, na tuzemské filmové dno se však tentokrát opravdu nenarazilo.