Na úvod mi dovolte drobnou analogii. Psal se rok 2003 a celý hudební svět netrpělivě čekal na nové studiové album legendární Metallicy. Jmenovalo se St. Anger a když po šesti letech dlouhého napínání konečně vyšlo, fanoušci rozpačitě krčili rameny. Kam se poděla jejich stará dobrá Metallica? Kde jsou typická kytarová sóla a klasický metalový „sound“, na jaký byli odjakživa zvyklí? No a s novým filmem Jana Svěráka je to podobné. Všichni od něj čekají, že to bude „starý dobrý“ Jan Svěrák, jak si ho všichni pamatujeme z doby před Třemi bratry (2014). Režijní suverén evropských (nebo dokonce světových) parametrů, jemuž jeden čas mnozí předpovídali zářnou kariéru za Atlantikem ve stylu Miloše Formana. Jenže Jan Svěrák se rozhodl jít jinudy a postupně se s tuzemským publikem i kritikou začal rozcházet prakticky s každým novým snímkem. A Pět švestek jsou toho zářným příkladem.

Jeho nový film, ke kterému rovněž napsal i scénář, by se dal torpédovat ze všech možných stran. Například že se Svěrák časem ztratil sám v sobě. Nebo že nenabízí nic jiného než jeden a ten samý motiv pořád dokola. Anebo že vlastně sám pořádně neví, co chce natočit – zda novou Jízdu, akorát na druhém konci životní poutě, nebo jednoduchou oddychovku pro lidičky unavené celoživotním pachtěním. Jenže ono je to úplně naopak. Jan Svěrák je dostatečně zkušený režisér, než aby se ztratil sám v sobě. Nebo aby nedej bože nevěděl, co chce točit. Pět švestek v podobě, v jaké je máte nyní možnost vidět v kině, je právě takový snímek, jaký chtěl Jan Svěrák natočit. Akorát očekávání publika jsou už bohužel někde jinde. V tom je asi největší úskalí celého snímku.

Pokud jste mezitím sjeli na bodové hodnocení, potom bych rád předeslal, že to není „šestka“ za zásluhy. Janu Svěrákovi i jeho otci Zdeňkovi coby herci a scénáristovi vděčíme za mnoho velkých kinozážitků (Obecná škola, Akumulátor 1, Kolja, Tmavomodrý svět, Vratné lahve), nicméně není to žádný důvod pro nějaký protekcionismus. Pravda je taková, že nový film Jana Svěráka je lehce nadprůměrným snímkem. A to ve všech ohledech. Nejde o důsledek toho, jakým způsobem film vznikal – totiž jako malý, téměř guerillový projekt se štábem čítajícím několik málo hlav a hereckým ansámblem, jenž nebyl o moc početnější. Jsem hluboce přesvědčený, že kdyby Pět švestek vzniklo jako hollywoodský film s rozpočtem 80 milionů dolarů, byl by výsledek prakticky totožný. Totiž lehký nadprůměr.

Jan Svěrák v něm pokračuje v rozebírání otázek, které si společně se svým otcem (ale i sám za sebe) kladl už v mnoha předchozích projektech – od existenciální Jízdy počínaje až po čtyři roky staré rozjímání v Betlémském světle. Tyto otázky jsou přitom staré jako lidstvo samo, protože se týkají života, vesmíru a vůbec. A jelikož odpověď zatím ještě nenašel, máme tady Pět švestek, které přicházejí se svou troškou do mlýna. Ostatně zaujetí Svěráků těmito společenskými tématy skvěle vystihl Svěrák starší v titulní písni Karla Šípa ve filmu Vratné lahve: „Ani k stáru, ani k stáru, ani k stáru, nemám o životě páru, nemám páru, třebaže jsem dosti sečtělý.“ Ano, Pět švestek (opět) nabízí náhled na život a opět spíše pro starší generace. Ostatně sám režisér již oslavil šedesáté narozeniny, takže žádnou další Jízdu asi čekat nemůžeme. Ačkoli jak se to vezme.

Skupina přátel pokročilého věku (Lenka Termerová, Oldřich Kaiser, Petr Kostka, Jan Vlasák a Dana Syslová) si sbalí svých pět švestek a jako za starých dobrých časů, kdy všichni byli ještě mladí a neklidní, se vydává do Řecka na jachtu. Plavba pak podle očekávání přinese všem zúčastněným zamyšlení nad jejich rychle končícím životem, ale hlavně položí otázky, co dál. Hledání odpovědí je provázeno všedními i nevšedními zážitky, mezi nimiž nechybí ani zatloukání výletu před vlastními dětmi (Petra Špalková, Petr Lněnička) a konzumace rekreačních a terapeutických drog. Ostatně kdy jindy by měl člověk zkusit něco nového než právě na sklonku života, kdy se lámou železné obruče mravopočestnosti? Zkoumání podzimu života z netradičních úhlů je navíc prodchnuto velmi specifickým humorem sendvičové generace, o jehož úrovni si každý můžete myslet své, ale zhruba odpovídá tomu, co si sám dovedu v daném věku a v kruhu svých celoživotních přátel osobně představit. Nic víc Pět švestek nenabízí.

Díky své zemitosti má Svěrákova novinka mnohem blíž ke standardní české komediální tvorbě než v případě jeho předchozích snímků, což bude zřejmě klíčový prvek při vašem hodnocení. Pro někoho to zkrátka bude Svěrák kouzla zbavený, pro jiného zase Svěrák, jak jsme ho zatím příliš neznali. V Pěti švestkách totiž úmyslně a při plném vědomí opouští nonšalanci scénářů svého otce Zdeňka, aby... se k ní v samotném závěru zase pokorně vrátil. Protože život je (zřejmě) příliš křehký na to, abychom se nechali utlouct nesmlouvavou realitou. Musíme s ní žít, musíme ji trpělivě snášet, můžeme jí čelit poťouchlými vtipy i příležitostnou hrubozrnností, ale v jádru všichni potřebujeme mít víru, že v každém okamžiku života pořád ještě zbývá kapka něčeho hezkého.

Přehrajte si trailer Takže natočil Jan Svěrák svůj prozatím nejhorší film? Odpověď není jednoznačná a bude záležet na tom, zda přijmete jeho styl vyprávění. Pět švestek je svým způsobem road movie naruby – nikam se příliš neposouvá, protože s ohledem na životní cílovou rovinku všech hrdinů vlastně není moc kam, maximálně ke smíření se s vlastním osudem. Ale i to může být cíl. Nebo cesta. Pokud by se mělo jednat o Svěrákův poslední film, představovalo by Pět švestek řemeslně důstojné rozloučení převážně postrádající dřívější poetiku osvědčeného tandemu, což k uměleckému vývoji tak nějak patří. Ovšem ne každý z toho bude nadšený. Jenže ona ani ta Metallica už není, co bývala.