Krátce po Školním výletě začíná tuzemská kina okupovat další hřejivý český film o stáří, smíření se sebou samým a hledání štěstí na konci stezky života … a další podobné pindy z plakátu a textu distributora. Pozitivní zprávou je, že to není zdaleka takový nezdar, jak by se mohlo zdát, nám, bezcitným cynikům. Cílová skupina (40+) bude nadšená, zbytek populace to neurazí, mnozí budou dokonce překvapeni, že se jim Vrásky z lásky líbí. A to je možná hlavní problém tohoto snímku – je dokonale sterilní a přijatelný pro všechna pohlaví, věkové skupiny a rasy. Namítnete-li, že i takové filmy jsou potřeba, máte zajisté pravdu. Ovšem když takhle působí valná většina českých filmů, Vrásky z lásky zapadnou v šedém průměru, protože v konečném důsledku nic moc zapamatovatelného nenabídnou.

Přehrajte si trailer Ale neměli bychom je odstřelit hned, za některé věci můžeme tvůrce pochválit. Především pak Jiřího Stracha za pevné režijní vedení. Strach s přibývajícími filmy (a roky) zraje a pokud bude dostávat i šanci mimo televizní obrazovky, a tím pádem i štědřejší rozpočty, mohli bychom se dočkat skutečných perel. Takhle se musíme spokojit jen s nepříliš výpravnou, ale vkusně a citlivě natočenou road movie o jednom slepnoucím sucharovi, který se pokouší dostat primadonu za zenitem na filmový konkurz. Právě scéna konkurzu je docela brutalistní kopanec do již tak dosti melancholické nálady filmu. A jedná se taky o jediný originálnější okamžik v relativně šablonovitém ději plném formálních jinotajů (staré auto v kovošrotu) podkreslených tklivým klavírem.

Film se prezentuje jako událost sezóny zejména kvůli hlavním představitelům. Radek Brzobohatý a Jiřina Bohdalová, v minulosti partneři jak na plátně, tak mimo něj, se zde po dlouhé době představují bok po boku. Starší generace si českou Taylorku s Burtonem po 30 letech určitě vychutnají, mladí možná také. Otázkou je, do jaké míry zvládáte afektovanou manýru Jiřiny Bohdalové. Netvrdím, že se to k její roli nehodí, na 80 let je její živelnost přírodním úkazem, ale ne každý chová k jejímu hereckému stylu sympatie. Tím spíše, když si krade celý snímek doslova pro sebe a upozaďuje i svůj herecký protějšek. Leckomu může vadit i klasický nešvar českých filmů – obsazování nejznámějších tváří do sebemenší vedlejší roličky, přičemž člověk pak od nich očekává větší dějový přínos.

Vrásky z lásky nejsou v rámci české tvorby žádným progresivním závanem svěžího větříku (přičemž si myslím, že Strach by na to měl). Na druhou stranu je potěšitelné, že se film obejde bez laciných vulgárností, dialogy nešustí papírem a občas vystrčí i bodlavý osten. Přesto je celkový dojem možno shrnout do jednoho slova – nijaký.