Nečekaně sebereflexivní trailer na Svěrákovic novinku rozdělil publikum. Leckdo byl surrealistickou směsicí trudného stárnutí a hravého ožívání literárních postav zaskočen, zároveň se však jednalo o příslib, že po unylé a vyprázdněné nostalgii v (ne)filmu Po strništi bos by se tandem Svěráků mohl pustit do něčeho odvážnějšího. Reakce na samotný film však už zdaleka tak polarizující nejsou, naopak až na výjimky hovoří o zklamání, nesoudnosti a zbytečnosti zfilmování povídek Zdeňka Svěráka. A bohužel ani tento text nebude výjimkou.

V 15 let starých Vratných lahvích se Zdeněk Svěrák nezalekl ambivalentní úlohy čerstvého důchodce, který se nehodlá s novou životní rolí smířit – a to se projevuje především voyeursky naslizlým přístupem k mladším ženám. Budiž, v kontextu daného díla měla taková poloha smysl, a přestože z dnešního pohledu by leckteré chování vůči ženám bylo jen těžko přijatelné, dramedie využila těchto momentů na hraně k prezentování motivů o stárnutí, jež v kinech přece jen nevidíme každý den.

Betlémské světlo: FOTOGALERIE

Když pak Svěrák ve stejném duchu natočil i jednu z nejpopulárnějších znělek karlovarského festivalu (soudě dle diváckých ohlasů v sálech), nabízela se otázka, zdali vědomé budování takovéto škatulky není pro odkaz jedné z největších žijících ikon české kultury přece jen poněkud kontraproduktivní. Nyní se však ukazuje, že Zdeněk Svěrák takto nejspíš opravdu chce být vnímán (anebo si to alespoň myslí jeho syn, který stojí za tímto filmovým scénářem): V Betlémském světle totiž mety uslintaného sexismu atakuje zcela záměrně a neskrývaně.

O uslintanosti přitom jeho postava spisovatele (doslova) nad hrobem vyloženě mluví, čímž se možná snaží vzít potenciálním kritikům vítr z plachet. Jenže když někdo okomentuje nějaké chování jako sexistické či, kulantněji řečeno, „ze staré školy“, ještě to neznamená, že je v pořádku se tak nadále chovat. Svěrák v roli spisovatele Šejnohy se rád oddává výletům do své fantazie, v níž mnohem více prostoru dostává svůdná (a charakterově karikaturní) lékárnice v podání Terezy Ramby nežli věřící rodina řešící skutečné problémy.

Celkem se v těchto fantaskních vsuvkách, které nemají jasná pravidla a ohraničení, odvyprávějí tři povídky. Tedy, odvyprávějí… Před divákovými očima se vztah Šejnohy a jeho postav neustále mění a variuje, občas se vrací čas a jindy dokonce není ani jasné, zdali se Šejnoha nachází v reálném, či smyšleném světě. Nesmělý Vojtěch Kotek se promění v drsňáckého fotografa, aby oslnil zmíněnou lékárnici, následně však neví, co si se vztahem počít – a tak se linka mění v pásmo oplzlých výjevů. Kontroverzní plakát s nahou Rambou je tak logikou příběhu opodstatněn (stejně jako použití žehličky), nic to však nemění na bulvární podstatě takové propagace. Potenciál zisku pomyslného sexistického prasátečka kvůli objektivizaci herečky film vlastně sám komentuje, zároveň to ale ponechává bez jakéhokoli morálního hodnocení; stejně jako až fyzicky nepříjemný, manipulativní nátlak, kterým jedna postava dostane druhou do postele a rozhodně nebere „ne“ jako odpověď. Jako bychom slyšeli Šejnohu mlaskat: To byly časy, že ano!

Výrazně méně prostoru dostávají další linky, které spisovatel odsouvá na vedlejší kolej. Věřící pár (Vladimír Javorský a Jitka Čadek Čvančarová) přemítá o nelehkém údělu výchovy syna s Downovým syndromem (Martin Polišenský), tato povídka však nemá žádný vývoj a končí (stejně jako celý film) zcela nahodile a tonálně nevyváženě. Pohřebáci s tvářemi Miroslava Táborského a Jana Budaře se poprvé objeví ve snu, ale postupně se z nějakého důvodu přidají k ostatním fikčním postavám, a konečně Ondřej Vetchý jako napůl automechanik, napůl ezo-léčitel Šejnohovi opravuje auto. Anebo možná ne, jelikož hranice mezi reálným děním a fikcí je obvykle až příliš prostupná.

Tento nástřel příběhových linek zní značně nahodile a nestrukturovaně, ale právě takto matoucí dojem si odnáší i divák z kina. Kdyby alespoň proměnlivá povaha postav i prezentovaných vyprávění rozvázala autorům ruce a vedla k tomu, s čím Zdeněk Svěrák neměl nikdy problém – k inteligentnímu humoru; jenže bohužel i skutečně vydařených vtipů by šlo napočítat na prstu jedné ruky. Je záhadou, proč si takto dadaisticky roztěkané dílo vysloužilo filmové zpracování, vždyť i televizně konvenční zpracování libovolných Svěrákových povídek by muselo dopadnout lépe. A když Šejnoha kárá Kotkovu postavu, aby se vyhnula sprostým slovům, a následně se k nim zbytečně sám uchyluje, je patrné, že ani typicky svěrákovská hra s jazykem už nemá šťávu jako kdysi.

Některé pasáže dají vzpomenout na nedávného Otce s Anthony Hopkinsem či schizofrenních 12 opic – nesoudržnost jednotlivých scén či znepokojivě vychýlené úhly kamery by mohly evokovat Šejnohovu nastupující demenci či související rozpad osobnosti a vnímání reality. Opakování mnoha replik či motivů v odlišných kontextech působí dojmem, že na papíře existovala snaha o sofistikované propletení jednotlivých linek – namísto konečného spojení náladou i stylem odlišných mini-příběhů však zůstane jen rozdrobenost, nedotaženost, nevypointovanost. Tedy přesný opak mnoha filmů Woodyho Allena nebo děl jako Adaptace či Muž z Acapulca, které s tvůrčí krizí a prolínáním reality s fikcí pracovaly o poznání soudržněji.

Samotná ústřední spojující linka sleduje Šejnohův odcizený vztah s jeho pečující, leč především sekýrující manželkou, opět v podání Daniely Kolářové. Navzdory zdánlivému ukotvení v realitě však několik jejich společných scén svou přepáleností dokonce předčí obskurní výjevy ze „života“ smyšlených postav – přeseknutý ukazováček či krájení knedlíku jako by vypadly z nezdařené amatérské produkce a občas se zjevivší medvědí hlava potěší snad jen tvrdé jádro fanoušků Mrazíka. Každopádně by však ve vychladlém a léty až příliš ošlehaném vztahu šlo sledovat tragiku stáří, projevovanou prostřednictvím Šejnohových neustálých útěků do uměle vytvářených světů, které při velké dávce divákovy snahy nějakým způsobem reflektují jeho zastarávající životní postoje a blednoucí zkušenosti. Dění sledujeme z pohledu muže, jemuž ujíždí vlak – nebo mu možná už dávno ujel –, ale on se stále snaží oddálit smrt, o níž se mu často zdá, prostřednictvím tvořivé práce. Opět se jedná o chytrý nápad, který však někde v procesu realizace bolestivě narazil.

Přehrajte si trailer Betlémské světlo je totiž přehlceno nahodilými a nekorespondujícími výjevy natolik, že s velkou dávkou snahy by snad bylo možné vytvořit výkladový rámec, v němž bude film dávat smysl. Libovolný pokus o obhajobu záměru Svěráků však nic nezmění na tom, že snímek nenabízí dostatek zdařilého humoru, emočně fungujícího příběhu či důstojně zpracovaných témat stárnutí a smrti. Ani jednotlivé povídky se nedočkají uspokojivých završení, a tak film po 100 minutách prostě v náhodném momentu vychtěného dojetí skončí. Když Jan Svěrák v rozhovoru pro loňský karlovarský festival popisoval, jak ho otec musí nutit do práce, protože sám by se k natáčení už snad ani nedokopal, znělo to jako nahořklý lament tvůrce, který už nic smysluplného tvořit nechce. A Betlémské světlo podle toho vypadá.