Je velmi příjemné sledovat tvůrce v pozdní fázi kariéry, kteří neustrnou ve svých zaběhlých vzorcích, ale naopak se snaží posouvat někam dál. Týká se to třeba Posledního souboje Ridleyho Scotta a z úplně jiného žánrového ranku i Paralelních matek Pedra Almodóvara. Dvaasedmdástiletý španělský provokatér se po úspěšné Bolesti a slávě vrací ke svému tradičnímu zkoumání ženské duše, tentokrát však neprvoplánově propojenému s pohnutými momenty pyrenejské historie. Snímek se po premiéře na benátském festivalu dočkal možná až nepatřičně nadšených reakcí, pochvaly za poutavé spojení hned několika témat si však zaslouží.

Název směřuje divákovu pozornost ke klasicky melodramatickému příběhu dvou žen, jejichž životy se osudově protnou. Janis (nadstandardně skvělá Penélope Cruz) a Ana (nastupující talent Milena Smit) se setkávají v porodnici, každá však v trochu jiné situaci: Pro Janis, fotografku na prahu čtyřicítky, se nejspíš jedná o jednu z posledních příležitostí k vysněnému mateřství, a tak je zcela smířená s představou, že po nevydařeném románku zůstane svobodnou matkou. Zato nezletilá Ana otěhotněla za mnohem dramatičtějších okolností a ani její rodinná situace není zcela jednoduchá. V porodnici se obě ženy spřátelí, avšak trochu předvídatelná hra osudu (potažmo Almodóvara jakožto scenáristy) mezi nimi vytvoří pouto ještě mnohem trvalejší.

Na této lince je vcelku patrná její vychtěnost, průhledná hra s divákem, kde jsou však laciná klišé natočena místy až v hitchcockovském stylu. Suverénní režijní vedení je patrné i na nenáhodném vynechání naprosté většiny mužských postav – příběh o ženách, jejich traumatech napříč generacemi a přístupu k životu záměrně vyčleňuje z této dynamiky muže, kteří zde kdesi v pozadí vystupují jako nedůvěryhodné, nepřítomné nebo rovnou násilnické figury. V tomto rozhodnutí není potřeba hledat žádné úlitby trendům, jedná se prostě o zajímavou tvůrčí volbu, napomáhající soustředění na to, co je v tomto vyprávění skutečně důležité.

A tím se dostáváme ke druhé linii, jež dostává nejvíce prostoru na začátku a na konci války. V ní se Janis i další ženy z její rodné vesnice snaží exhumovat masové hroby ze španělské občanské války a nechat své předky důstojně pohřbít. Občasná slideshow frankistických zločinů a nespravedlivě popravených dá vzpomenout na loňské Bratrstvo pěti, zobrazení archeologických prací a vztah minulosti k současnosti zase na Vykopávky. To jsou dost rozmanitá srovnání, obzvlášť ve spojení s primární linií mateřství a vztahů mezi ženami. Spojuje je však důraz na uzavírání minulosti a silná tendence směřování k pravdě, kterou životní cesty vykazují. Minulost se prostě ozve, nelze se před ní skrýt – a tak je nejlepší se k ní postavit čelem.

Přestože výsledek tedy působí trochu rozháraně a z hlediska sdělení možná až příliš nejasně, Almodóvar potvrzuje svou pověst zručného auteura. Do atraktivního dvouhodinového tvaru dokáže rozhýbat i průměrné rodinné drama, jež je však sympaticky obohacené o zamyšlení nad genetickou příbuzností nás všech. Ústřední postavy Janis, Any a také dívčiny matky Teresy (Aitana Sánchez-Gijón) vynikají nejednoznačností – jejich odvaha, chyby i morální nečernobílost posouvají banalitu rámcového melodramatu o úroveň výš. Paralelní matky nebudou v Almodóvarově filmografii představovat vděčný divácký hit jako některá starší díla, sympaticky však ukazují jeho snahu obohacovat tradiční témata o politické a společenské přesahy.