Vykopávky jsou projekt, o kterém se v Hollywoodu mluví už od roku 2006. Dlouho se kolem něj motala Nicole Kidman a vypadalo to, že s trochou štěstí by z nich mohla být potenciálně i Oscarovka. Což mě osobně docela překvapuje, protože dokud jsem neviděl překvapivě povedený a hodně působivý trailer, moc jsem si nedovedl představit, že by dvě hodiny o tom, jak Ralph Fiennes s lopatou vykopává ze země anglosaskou loď, mohly být nějak extra zajímavé. Ale povedlo se to. Minimálně tedy do půlky. 

Píše se rok 1939, Evropa a samozřejmě i Anglie už pomalu vyhlíží druhou světovou válku, zatím ovšem všichni doufají, že ten magor se srandovním knírkem jen machruje a nepustí se do větších akcí. Edith Pretty navíc řeší úplně jiné problémy. Majitelka velkých pozemků a žena, jež se umí porvat se životem, i když jí háže pod nohy jeden klacek za druhým, se rozhodla povolat Basila Browna. Nadšeného, ale spíš amatérského archeologa a vědce, který má zjistit, jestli se pod mohylami na jejím pozemku neskrývá něco, co by stálo za pozornost. A tak Basil začne kopat a najde něco, co nikdo nečekal. Stovky let starý neporušený pohřeb v lodi. Tenhle nález může přepsat dějiny Anglie a alespoň trochu naznačit, jací lidé tu žili v době temného středověku. Jenomže něco podobného se nedá utajit, a tak na místo přijíždí archeologové z několika muzeí a o vzácný objev se strhne velká bitva. Nejde však zdaleka jen o stovky let starou loď…

Vykopávky: FOTOGALERIE

Upřímně Vykopávky se mi líbily. Až mě to překvapilo. Ale jen do půlky. V té první části totiž Simon Stone vypráví velmi komorní příběh o dvou lidech a anglické minulosti. A vystačí si hlavně s naznačováním. Vztah mezi oběma hlavními hrdiny je spíš profesionální a později přátelský a nějaké milostné tokání tu neprobíhá. Už proto, že Brown je o nějakých dvacet let starší než jeho chlebodárkyně a navíc i šťastně ženatý. Přesto postpuně zjišťují, že k sobě mají velmi blízko a mohou se jeden druhému stát oporou. Stone se tu spolu s kameramanem Mikem Eleyem pokouší vytvářet atmosféru jak z filmů Terrence Malicka a Vykopávky občas vizuálně připomenou Strom života nebo třeba Nebeské dny. Scény, kdy Ralph Fiennes nebo Carey Mulligan jen tak chodí po anglickém venkově, vypadají nádherně. A jsou překvapivě strhující. 

Tahle komorní atmosféra a příběh dvou lidí, kteří krom společné vášně pro historii nemají prakticky nic společného a přitom k sobě dovedou najít cestu a stát se jeden pro druhého důležitými, bohužel vydrží asi tak hodinu. Po objevu samotné lodi totiž na scénu nastoupí spousta dalších postav a film se začne rozpadat do jednotlivých epizodek a malých příběhů, z nichž upřímně žádný není extra zajímavý. Především podivná romantická linka, v níž se mladá archeoložka v podání Lilly James musí vyrovnat nejen s faktem, že její manžel je homosexuál, ale i s novou láskou, tu působí velmi navíc. 

Stoneovi se naštěstí pořád daří postupně prohlubovat i onu lyričtější atmosféru. A funguje i filozofování, kdy se jednotliví hrdinové, kteří mají na dosah dávnou historii a zároveň si uvědomují blížící se druhou světovou válku, musí nějak postavit k tomu, co po nich na světě zbude a jaké je jejich místo v dějinách. Jestli vůbec nějaké. 

Vykopávky nejsou vyloženě divácký film. Děje v něm je pomálu a popravdě veškeré snahy jít divákovi naproti, jako s tou zmíněnou romantickou linkou, tu působí trošku navíc. Tohle historické drama je mnohem silnější v momentech, kdy se nikam nespěchá a vlastně se jakoby nic neděje. Jen výborní Ralph Fiennes a Carey Mulligan sedí, povídají si a padá na ně velikost lidských dějin i strach z nejistých zítřků. Dovedu si představit, že to nebude pro každého a že i když mi ty divácky atraktivnější berličky spíš vadily, chápu, že tu musely být. Pro spoustu diváků by malickovsky atmosférická podívaná byla uspávací. 

Přehrajte si trailer Pokud se něčeho takového nebojíte, rozhodně to zkuste. Simon Stone sice musel udělat pár ústupků kvůli „zábavnosti“, ale pořád se mu povedlo natočit pozoruhodné drama. Pomalé, na první pohled nepříliš atraktivní, ovšem takové, které rozhodně stojí za vyzkoušení. Když se totiž na jeho tempo a způsob vyprávění naladíte, jen tak se od něj neodtrhnete. O to víc mě mrzí, že tvůrci neměli dost sebevědomí na to, aby ten styl nastavený na začátku udrželi až do konce…