Jesseho Eisenberga máme zaškatulkovaného jako herce, pomalu bychom si však měli zvykat i na jeho další velkou životní roli. Opravdová bolest je totiž po tři roky staré dramedii Až skončíš se zachraňováním světa jeho druhým režijním i scenáristickým počinem, který se navíc dočkal i velmi úspěšného uvedení na loňském festivalu Sundance. Nyní se chválená hořkosladká člověčinka i díky oscarovým nominacím za scénář a herce Kierana Culkana dostává do našich kin a zpozornět by měli hlavně příznivci bohaté tradice amerických indieček, kam se snímek řadí nejen svým skromným, pouze třímilionovým rozpočtem.

Film stojí hlavně na hereckých výkonech Eisenberga a Culkina v rolích osobnostně zcela odlišných bratranců, kteří se z New Yorku vydávají za odkazem svých předků do Polska. Neurotický, úzkostný, avšak v každodenním životě dobře fungující David (Eisenberg) si bere volno od své práce prodejce online reklamy a na týden opouští milující manželku a malého synka. Zato šarmantní, žoviální a nekompromisně upřímný Benjamin (Culkin) v osobní i profesní sféře strádá. Nesourodá dvojice ve společnosti britského průvodce a skupiny podobně motivovaných turistů navštěvuje varšavské pomníky upomínající na hrdiny tamního ghetta i povstání, věhlasný starý hřbitov či koncentrační tábor Majdanek.

Opravdová bolest: FOTOGALERIE

V této souvislosti divák přemýšlí o tzv. temném turismu, zaměřeném na procházky hrůznými historickými místy, který se v posledních letech dočkal velké kritiky kvůli orientaci na tragické osudy zavražděných (převážně) Židů a opomenutí jejich dřívější vitality a činorodosti. Eisenberg však domácí úkoly udělal poctivě, a tak v návštěvě koncentračního tábora nehledá hrozivý spektákl a své hrdiny vysílá na cestu po jejich židovských kořenech se vším, co je s tím spojeno – tedy s kritickou reflexí víry i tradic, propojení dávné minulosti s žitou přítomností a neodmyslitelně i dávkou truchlení nad dějinnými křivdami. Jak říká jejich průvodce, „je to cesta nejen bolesti, ale i resilience“.

Pro filmaře navíc jde o velmi osobní projekt, jelikož Eisenbergova rodina přežila holocaust a on sám údajně dlouho hledal způsob, jak se k této definiční a zároveň nezprostředkovatelné události rodinné historie vrátit. Tyto myšlenky se odrážejí v citlivosti, jemnosti celého filmu, který neokázale ohledává různé roviny bolesti: Zatímco historická tragédie holocaustu zůstává v židovské paměti jako zdroj traumatu i posttraumatického růstu, všední trable dnešních třicátníků vedle ní vypadají bezvýznamně až malicherně. Copak se současní, v přepychu žijící američtí Židé mohou zaobírat depresemi a úzkostmi, když jejich předci byli masově vyvražďováni v plynových komorách?

David a Benjamin ztělesňují odlišné přístupy k životu. V obou se zračí určitá vitalita a touha jít kupředu, okovy minulosti si však stále vybírají svou daň. Otevřený a volnomyšlenkářský Benjamin se se svým strádáním příliš netají, čímž si vysluhuje pozornost i částečné odsudky okolí; zato tišší a v realitě ukotvenější David si svou bolest nechává pro sebe. V poměrně komplexním a vícerozměrném vykreslení dvou hlavních charakterů (stejně jako v jejich působivém zahrání) se mohou najít i diváci, kteří se židovskému dějinnému traumatu jinak věnovat nepotřebují. Motivy holocaustu a obecně útlaku, jemuž Židé i Poláci museli za války čelit, však pregnantně připomínají, že si nikdy neneseme jen svůj ryze osobní příběh, nýbrž jsme součástí něčeho rozsáhlejšího.

„Všichni si chtějí jenom užívat, ale přece nejde být pořád šťastný,“ lamentuje vnitřními démony pronásledovaný Benjamin, který se za každou cenu snaží cestu využít k vlastní, tolik potřebné duševní obrodě. Jeho putování s Davidem nabízí momenty kontemplativního usebrání i komediální trapnosti, v pár momentech tahle road movie i působivě zahraje na city a díky rychlému, neurotickému střihu dokáže publikum názorně uvést do vnitřního rozpoložení hlavních postav.

Některé dialogy však působí poněkud strojeně a po skončení pouze hodinu a půl dlouhého snímku toho v divákovi přece jen mnoho nezůstane. Nejde totiž o vyzývavou artovku plnou výpustek, nýbrž velmi komunikativní dramedii, která na všechny zásadní otázky uspokojivě odpoví a navzdory tíživosti motivů si udržuje feel-good atmosféru. Koresponduje s tím i použití chopinovského soundtracku, který leckterým potenciálně řeřavým scénám obrušuje hrany, jelikož od plného prožití bolesti utíká k uklidňujícímu uměleckému zážitku v podobě klasické hudby.

Přehrajte si trailer Snímek však sympaticky předává myšlenku, že se nelze skutečně smysluplně vrátit ani k tragédii holocaustu, ani k trudným milníkům našich běžných životů. Minulost si neseme pořád s sebou, ale přitom je pryč. Kamínky nezůstávají tam, kde mají, a facky nemají stejnou účinnost jako kdysi. Co se stalo, stalo se. Bolest si v sobě neseme každý, je však třeba jít dál – i když to někdy může znamenat i to, že se ke konci cesty vrátíme na stejné místo, na němž jsme putování začali.