Shia LaBeouf není novým Tomem Hanksem, jak se nám snaží nabulíkovat jeho kmotr Steven Spielberg. Je novým Willem Smithem. Moudrým sympaťákem, který ví, kudy kormidlovat svoji kariéru. Baví lidi v přímočarých oddechovkách, co umí být cool a nestydí se za to. Shia řídí krmení publika čerstvě upraženým popcornem, nebrodí se zbytečnými pseudomytologiemi, ani přehnaně nemudruje, jen prostě nechá zasvětélkovat svůj komediální talent, v klidu si odehraje i „vážnější“ polohy, a pak si odškrtne další úspěšnou položku ve filmografii. Shia dospěl do věku neoddiskutovatelného charismatu, aniž by se do něj museli přestat vtělovat puberťáci, znudění u svých konzolí a pornočasopisů. Právě s ním můžou tak trochu „matrixovsky“ doufat, že je jednou osud vytrhne z letargie a vžene do neuvěřitelného dobrodružství, na jehož konci bude polibek od krásné ženy a záchrana čtvrti/města/Ameriky/zeměkoule.

Zejména pro ně je Oko dravce, naspeedovaný thriller, který z chytlavé premisy těží větší než malé množství sexy obrázků. Neláme si přitom příliš hlavu se všemi zákonitostmi našeho světa. Občas něco upraví, občas něco přehlédne, občas nad něčím mávne rukou. Oko dravce vypadá jako pokus patnáctiletého klučiny s trojkou z informatiky napsat scénář podobný Nepříteli státu nebo Minority Report. Dlouho tu cítíme supersofistikovanou scenáristickou konstrukci, v níž se zhmotnily apokalyptické zvěsti o ztrátě soukromí, o panopticonu plném odposlechů, informací z databází, záběrů z průmyslových kamer a bilionu dalších dat, jež mohou být v případě potřeby obráceny proti vám. Je to líbivá vize, která může po chvíli zahalit plátno do bezvýchodné atmosféry – lidi se totiž mění jen v loutky řízené někým nahoře. Ten někdo má svůdný ženský hlas a rád rozdává úkoly. Ten někdo se dívá a když ho neposlechnete, v klidu kvůli vám zruší elektrickou rozvodnou síť nebo na vás pošle nejlepší stroj amerického válečného letectva. Shiův Jerry Shaw musí poslouchat jeho rozkazy, jinak zemře. A není sám.

Proč, jak a za jakým účelem, to samozřejmě nemůžu prozradit. Stačí snad říct, že se Oko dravce od své „vědecké“ zápletky (tvůrci tvrdí, že nejde o sci-fi, ale realitu dneška... ehm) zvrhne v povrchní thriller, v němž se tak dlouho šermuje s nejmodernějšími technologiemi až se beztak skončí u vnadné holky s velkou železnou tyčí, spousty jisker a naivní konfrontace obyčejného kluka s policajty a agenty. Oko dravce se vztyčuje na půl cesty mezi částí Vesmírné odysey a Já, robotem, aby se po pár minutách jednoznačně odklonil k druhému jmenovanému, což se týká jak závažnosti sdělení, tak i snahy podat všechny skutečnosti v co možná nejpřehlednější a nejjednodušší formě. Je to legitimní způsob, jak ukuchtit rychle pádící popcorn, v němž se od první do poslední minuty něco děje, kde akce střídá akci a kde se náboj zesiluje s pravidelností metronomu.

Pro režiséra D. J. Carusa se Oko dravce stalo takřka ideální látkou. Už v Disturbii se svérázně vyznával z inspirace Hitchcockem, po vykrádačce Okna do dvora tentokrát servíruje našlapanou variaci na Na sever Severozápadní linkou. Je to updateovaný příběh mladíka lapeného v nejistotě - na začátku na něj někdo ušije boudu a on se z ní musí během následujících dvou hodin vyběhat. Jak na rozlehlých pláních, tak za dohledu útočících letadel. Caruso se naštěstí nepokouší o nějaké náročnější formální citace velkého Alfreda, ale znovu servíruje „jen“ špičkové řemeslo. Patří přitom k těm klipařům, kteří rok od roku vyzrávají a s každým dalším filmem se zřetelněji dotahují na absolutní špičku svého ranku. Caruso nemá velké problémy s rytmem vyprávění, výborně u něj fungují emocionální pauzy i bleskurychlé přechody ze scény do scény, v nichž se Jerry pokouší v mžiku zorientovat a pochopit, co že to na něj vyšší síly zase nalíčily.

Carusovi tak škodí jen srovnání s jinými – s „víc cool“ Alexem Proyasem, s velkolepějším Michaelem Bayem, s pomaleji vyprchávajícím Tony Scottem. V jejich režii by hlavní automobilová honička byla přehlednější, pod jejich vedením by líp vyzněly monumentální manévry s jeřáby na vrakovišti atd. atd.

Caruso se přesto může pochlubit ukázkovým tempo-thrillerem, který se zručností kombinuje věci jinde viděné. Vedle již zmíněných filmů se vám neodbytně připomene Nepřítel státu. Nejen přes Shiu do filmu zavanou Transformeři a Disturbia. Celý snímek by pak mohl klidně začínat a končit scénami z dalšího Hitchcockova filmu, totiž z Muže, který věděl příliš mnoho (stačilo by vyměnit hudební nástroje). Protože se ale podobně narýsované „chase-movies“ dnes prakticky netočí (proklaté comicsy!), působí Oko dravce velmi svěžím a nebál bych se říct i ORIGINÁLNÍM dojmem. Je to tupoučké zachycení slova „efektní“, v němž se sice můžete pousmát nad logickými lapsy, ptát se sebe sama, proč je celé pozadí příběhu tak „komplikované“, a občas trnout, že se to celé zvrhne v druhé Jádro... nakonec ale sednete k Shiovi do auta, profrčíte hromy blesky a s telecím úsměvem vypadnete z kina.

Oko dravce připomíná výraz „americká kravina“ v navýsost zábavném slova smyslu, kdy se pádí po celé dvě hodiny prudce kupředu. Za sebe můžu říct, že mě to pelášení bavilo víc než Iron Man, Hellboy 2 i Wanted, i když naprosto chápu, proč bude mít Oko dravce výrazně horší reference i recenze než výše zmíněné letní hity. Vlastně by mi vůbec nevadilo, kdyby Carusův sprint trval ještě další dvě hodiny. Tak dobře se na něj kouká.