Co si budeme nalhávat, byl to předem trochu prohraný boj. Každá nová adaptace literární či filmové klasiky je předurčena k nesouhlasným úšklebkům, protože zarytí příznivci starších verzí obvykle nechtějí vidět jiné než „to své“ pojetí a méně oddané publikum se zase těžko překvapuje, jelikož už minimálně základní příběhové črty dobře zná. Po úspěchu Čarodějnice se do tohoto nerovného boje pustil i Robert Eggers a sám tehdy podotkl, že plánovat remake možná nejvlivnějšího filmového hororu jako svůj druhý snímek je rouhačské a egomaniakální. A měl pravdu.

Snad proto se přípravy jeho drákulovské variace protáhly téměř na dekádu a newyorský filmař během těchto let stihl natočit stylizovaný poeovský psycho-thriller Maják a svérázně krvavé pojetí jednoho skandinávského mýtu s názvem Seveřan. Produkční průtahy se podepsaly také na tom, že původně obsazenou Anyu Taylor-Joy nahradila Lily-Rose Depp, což se především ze začátku filmu neukazuje jako dobré rozhodnutí; podobně jako v případě dalších zprvu pochybných tvůrčích voleb je však třeba říct, že s nabíhajícími závěrečnými titulky nezbývá než uznale pokývat hlavou nad tím, jak se Eggers a jeho tým nelehkého úkolu zhostili.

Nosferatu: FOTOGALERIE

Více než sto let starý Upír Nosferatu je pomníkem filmového expresionismu a pomohl definovat hororové prvky, z nichž žánr čerpá dodnes. Na Friedricha Wilhelma Murnaua navázal o půl století později i Werner Herzog, jehož romantičtější Fantom noci se místy až snově zabýval paradoxní těžkostí upírova údělu. Přestože Eggers oficiálně remakuje starou filmovou adaptaci románu Brama Stokera, je si samozřejmě vědom i drákulovské tradice, v čele s postmoderně hrdě vykloubenou verzí Francise Forda Coppoly z roku 1992.

Eggers jako režisér i scenárista zjevně chápe, že stěžejní literární dílo gotického hororu dnes není možné brát se vší vážností a děsivostí, kterou Stoker do svého díla na konci 19. století vkládal – na to jsme viděli už příliš mnoho Drákulovin, Renfieldů a nekonečného popkulturního ždímání zubatého hraběte. Patos spojený s postavami mladého právníka, jeho oddaně milující ženy a po krvi věčně toužícího monstra už vyvolává spíše úsměv, a zatímco některé dobové recenze Stokerův román doporučovaly jen dostatečně silným povahám, pravověrné převedení textu na plátno by v současné hororové nabídce poměrně snadno zapadlo.

V aktuálním snímku tak můžeme vidět vypravěčské prvky či aspoň pomrknutí po většině starších verzí, přičemž právě pociťovaná nutnost vyjádřit se k bohaté tradici je tím, co výsledku nejvíce podkopává nohy. I v oněch nemnoha negativních zámořských recenzích se jako hlavní výtka zmiňuje, že Eggers natočil prostě „jen“ důstojný průsečík Stokerova románu a Murnauova filmu. A skutečně nejde o nečekaně podvratné, normy ohýbající a žánry přesahující dílo, jež by se z výchozího bodu dopracovalo k šokujícím závěrům – nový Nosferatu je pořád především smysluplně citlivou aktualizací oblíbené gotické látky pro 21. století.

V souladu s Murnauovým Upírem Nosferatu se tudíž ocitáme ve fiktivním německém přístavu Wisborg roku 1838, kde mladý a ambiciózní realiťák Thomas opouští svou milující choť Ellen, aby se vydal na osudovou cestu do Transylvánie. Vše je tedy na svém místě a oněch zhruba 40 minut, o které je novinka delší nežli původní film, vyplňuje především množství sympatických interakcí s vedlejšími postavami a také naznačení poněkud temného pozadí Ellen, jež zde má více prostoru než kdy dřív.

Nicholas Hoult jako Thomas nic nekazí a na Lily-Rose Depp si naštěstí lze zvyknout. Bill Skarsgård, jenž si po klaunu Pennywiseovi připisuje další moderní ztělesnění ikonické hororové figury, je stejnou měrou děsivý jako karikaturně směšný. Jde o zdařilou připomínku hororového pořekadla, že čím méně toho z monstra vidíme, tím je děsivější: Zprvu se Nosferatu skrývá ve stínech a budí dojem hrozivé, omnipotentní síly, zato pozdější zobrazení jeho reálných kontur masku děsu do značné míry strhává.

Tvůrčí záměr podtrhují i další postavy – hlavně Willem Dafoe v maniakální vanhelsingovské kreaci či nejednou přehrávající Aaron Taylor-Johnson jako Thomasův přítel Harding. A když Ralph Ineson coby konzervativní doktor Sievers doporučuje utažení Ellenina korzetu pro lepší krevní oběh v ženském těle, je jasné, že Eggerse na profláklém příběhu nezaujala pouze možnost prvoplánově šířit hrůzu moderními filmařskými prostředky.

Ačkoli totiž Thomas opakovaně hovoří o tom, že jeho cesta na nebezpečný východ je obětí pro rodinu, ve skutečnosti se obětuje spíše jeho žena. Emancipační linka zde hraje větší roli než v předchozích zpracováních a mysteriózní minulost Ellen jí přidává na hloubce. Zde už totiž nejde o čistou, nezkaženou dívku, jejíž dobrota uvrhne do bázně i bytostně zlého nemrtvého, díky čemuž může dojít k vykoupení ostatních hříšníků; tato Ellen má vlastní agendu a konfrontací s Nosferatem se vědomě vyrovnává s vlastními démony, což je dramaticky mnohem podnětnější.

Obdobně scénář v duchu folk hororů sestavuje divočejší a monstróznější obraz upíra nežli ve většině ostatních verzí, což pomáhá nastolení množství protikladů, které se ve vyprávění opakovaně střetávají. Osvícenská víra ve vědu a civilizovanost dostává na frak v přímém souboji s primitivní živelností vampýra i pravěkou moudrostí Dafoeova okultisty. Je jasné, že většina těchto motivů se nachází už v jádru Nosferatova/Drákulova příběhu, avšak Eggers k nim upírá dostatečnou pozornost, aby je divák nepřehlédl. Což by se přitom vzhledem k audiovizuálním kvalitám mohlo snadno stát.

Přehrajte si trailer Kameraman Jarin Blaschke, jenž vedle všech předchozích Eggersových celovečeráků nasnímal i Shyamalanovu hříčku Někdo klepe na dveře, hýří nepodbízivými nápady a vyžívá se v oku lahodících kontrastech ohně a sněhu. Teple a chladně nasvícené scény přitom pomáhají rytmizovat vyprávění a společně se zlověstnou, leckdy nepříjemnou hudbou Robina Carolana, která ale v klíčových momentech dokáže překvapit osudovou epikou, napomáhají ponoření publika do tohoto temného světa na celých (jen lehce přefouklých) 132 minut.

Robert Eggers tedy v neférovém boji překvapivě vyhrál. Jeho Nosferatu není bez chyb, slabších míst či rozporuplných rozhodnutí, přesto si zaslouží uznání hlavně za to, že jej lze sledovat jako funkční gotický horor i jako poučené vyjádření k historii zprofanované látky.